Aristokrat Paul Ludwig Hans Anton von Beneckendorff und von Hindenburg (1847–1934) byl slavný německý polní maršál první světové války a v pozdějších letech i prezident.
Jeho jméno navíc proslulo nechvalně známou vzducholodí Hindenburg, kterou zničil při přistání v Spojených státech požár. Soustřeďme se ale na jeho vojenskou kariéru. Jaký byl Hindenburg stratég?
Paul von Hindenburg se jako absolvent wahlstattské a berlínské kadetské školy už v pouhých 19 letech zúčastnil své první bitvy, v roce 1886 bojoval u Hradce Králové.
V následujících letech sbíral taktické zkušenosti ve francouzsko-pruské válce a ve svých 56 letech byl jmenován do hodnosti generála.
Kariéra průměrňáka, výsledky hvězdy
Hindenburg byl spíš průměrný voják, ale měl osobní kouzlo a budoval silné osobní vztahy. Rok 1911 pro něj znamenal plánovaný konec vojenské kariéry, to se ale po vypuknutí první světové války rychle změnilo.
Šlo spíš o jakousi reprezentativní funkci, protože vystupoval jako velitel mužstva ve východním Prusku, jemuž ve skutečnosti šéfoval Erich Ludendorff (1865–1937), jenž pocházel „jen“ ze střední vrstvy.
To on byl mozkem všech operací, ale slávu za úspěchy sklízel aristokrat Hindenburg.
Čí je to úspěch?
V roce 1914 se odehrála nejvýznamnější německá vítězství celého válečného konfliktu.
V bitvě u Tannenbergu a u Mazurských jezer totiž plukovník Max Hoffmann (1869–1927) odhalil nedostatky v rádiovém zabezpečení ruské komunikace a v kombinaci s taktikem Ludendorffem přispěl k porážce hned dvou armád. Výsluní propagandy si ale vychutnával Paul von Hindenburg.
Vojenský císař válečného Německa
Po vítězstvích takového formátu byl Hindenburg povýšen na nejvyššího velitele východní fronty. Přestože ani v této pozici nevynikal velkými schopnostmi, obklopil se dobrými stratégy, kteří získali několik významných vítězství.
Především se ale stal idolem německé společnosti. Byl znakem síly, cti, ale i slušnosti.
Jasnou demonstrací, kam až tato fascinace kultem osobnosti vedla, byly už za světové vojny vznikající dřevěné sochy Hindenburga, na které lidi přibíjeli potravinové lístky a peníze.
Z výsluní do stínu
A Hindendburgova kariéra stoupala ke hvězdám: V roce 1916 byl jmenován náčelníkem generálního štábu, přestože exekutivní činnost funkce vykonával jeho „starý známý kolega“ Erich Ludendorff.
Německo se v té době stalo „tichou diktaturou“ a Hindenburg v roce 1918 vstoupil do vyjednávání příměří s Dohodu. Ovšem měsíc nato vzal svůj zájem o dojednání míru zpět, odstoupil ze služby vlasti a stáhnul se z veřejného života. Krátce nato válka skončila císařskou abdikací.
Druhý návrat z důchodu
V rámci poválečného vyšetřování Reichstagu Hindenburg odmítl vypovídat a pouze přečetl prohlášení, podle kterého byla německá armáda před koncem války jen krůček od vítězství, od něhož by ji mohla dělit jen „dýka do zad“.
Díky postavení válečného hrdiny nebyl uznán vinným z válečné porážky.
Sám se s historií vypořádal vydáním knihy Mein Leben (Můj život), kde však podle historiků jen alibisticky obhajoval svou práci z let 1919 a 1920. V roce 1925 byl ze soukromí vytažen do prezidentské kandidatury, která ho učinila prezidentským nástupcem Friedricha Eberta (1971–1925).
Byl důstojným zástupcem poražené země, která se však pomalu, ale jistě řítila do další světové války.