Vojenskou pevnost Masada dal na skalním výběžku nehostinné Judské pouště nedaleko břehů Mrtvého moře vybudovat samotný judský král Herodes. Pevnost se mnohokrát ve své historii stala útočištěm obránců proti zdrcující přesile.
Nejznámějším se stal odpor židovské sekty zélotů, kteří za zdmi Masady odolávali Římanům po několik let…
První doklady o osídlení místa, kde se dnes ve státě Izrael nacházejí ruiny pevnosti Masada, což v hebrejštině znamená „pevnost“, pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. Poblíž rovněž vedly už v antice dvě významné obchodní cesty.
Jejich ochrana se tak zřejmě stala důvodem pro zbudování pevnosti. Ta se rozkládá na skalním výběžku, tyčícím se 450 metrů nad hladinou Mrtvého moře.
Její nadmořská výška však činí pouhých 20 metrů nad mořem, neboť hladina Mrtvého moře, vzdáleného jen asi tři kilometry od Masady, je 430 metrů pod úrovní Středozemního moře.
Prakticky nedobytná pevnost
Masadu nechává na vrcholové plošině o rozměrech 650 x 300 metrů zbudovat judský král Herodes Veliký (73–4 př. n. l.). Vojenská pevnost je obehnána dvojitými hradbami, vysokými 4 až 8 metrů a dlouhými 1290 metrů.
Do nich je vestavěno na 70 místností, které slouží jako kasárna, skladiště či ubytovny, a dále také 30 strážních věží a čtyři brány. Tloušťka vnějších zdí opevnění přitom dosahuje až 1,4 metru.
Útočiště pro krále Heroda
Za nimi se nacházejí dva bohatě zdobené paláce, Západní a Severní, vybavené šperkovnicemi, sklady potravin, vína i zbraní. Skladiště přitom ukrývají výzbroj pro asi 10 000 mužů, což dalece převyšuje ubytovací možnosti pevnosti.
Zásoby tak měly zřejmě sloužit pro případné doplnění výzbroje ustupující armády. V pouštní oblasti je ovšem nejcennějším artiklem voda, proto je uvnitř pevnosti zbudována velká vodní nádrž, která zadržuje neuvěřitelných čtyřicet milionů litrů vody.
Obrana i luxus
Pevnost má chránit Judeu i obchodní cesty před egyptskou invazí, zároveň má však skýtat dlouhodobé útočiště králi Herodovi v případě, že by se proti jeho autoritě vzbouřily masy.
Z tohoto důvodu disponuje strohá pevnost královským apartmá, místnostmi pro služebnictvo, administrativu i cizí vyslance, jež se nacházejí v Severním paláci, skýtajícím rovněž úchvatný výhled do okolí.
Když v Masadě pobývá Herodes, konají se právě v něm bohaté hostiny pro královy přívržence s pokrmy i nápoji z dovozu. Hostům jsou rovněž k dispozici lázně na římský způsob s parní komorou, terasovitým bazénem i chlazenou relaxační místností.
První židovská válka
Své největší slávy se Masada dočká během první židovské války, která vypuká v roce 66 n. l. v Jeruzalémě. V té době už dávno minula epocha židovských králů a Judea je jen jednou z mnoha římských provincií.
Takovou, která se proti římské nadvládě a zejména šílené vládě císaře Nerona (37–68 n. l.) bouří. Masadu využívají povstalci jako svoji základnu. Jde o příslušníky radikální židovské sekty, tzv.
sikariony, kteří si své jméno vysloužili na základě malých dýk (sicae), kterými vraždí nenápadně v davu své politické odpůrce. Oni sami si říkají zéloti, což hebrejsky znamená „horliví“.
Útok sektářů na římskou posádku
Sikarioni pronikají do Masady a vraždí všech 700 členů zdejší stálé římské posádky. Díky jejím plným zbrojnicím se jim daří vyzbrojit velké množství členů své sekty, kteří pak masakrují bezbranné obyvatele okolních vesnic včetně žen a dětí.
Aktivně se zapojují také do „osvobození“ Jeruzaléma, k čemuž využívají i gerilové metody. Římanům, vedeným Titem Flaviem Vespasianem (9–79), se však následně daří provést protiútok, při kterém dobývají na podzim roku 70 Jeruzalém zpět.
Masada se tak stává posledním bodem odporu asi tisícovky sikarionů a radikálních Židů s rodinami.
Dobře zásobení zéloti budují synagogu
Římané nejsou schopni po dlouhou dobu zlomit odpor obléhaných. Ti jsou dobře zásobeni vodou, potravinami i výzbrojí. Dokonce za hradbami Masady budují synagogu namísto starého chrámu.
Ta dnes patří dle historiků k nejstarším židovským svatostánkům na světě, našly se v ní dokonce fragmenty svitků páté knihy Starého zákona (Deuteronomia).
K výraznému průlomu v obléhání pevnosti dochází až roku 72, kdy k pevnosti přichází guvernér provincie Judea, Lucius Flavius Silva, s početným vojskem čítajícím zhruba 15 000 mužů.
Aby obléhaným naznačil, že pro ně není úniku, nechává kolem celé Masady zbudovat střežený val.
Římané staví přístupovou rampu!
Jak se ale dostat k branám samotné pevnosti? Po stávajících cestách to nejde. Jednou z nich je Hadí stezka, klikatá a široká jen pro jediného člověka, druhou pak nepřístupná Vodní brána, kudy se do pevnosti dostává voda.
Silva proto rozhoduje o vybudování dobývací rampy. K tomu je nutné přemístit tisíce tun kamení a zeminy, a navíc rampu dobře hutnit, aby v případě deště nedošlo k sesuvu půdy. Ač je rampa poměrně snadným cílem nepřátel, ti toho překvapivě nevyužívají.
Možná proto, že přední linie kopáčů tvoří Židé a povstalci nechtějí vraždit své bratry. Důvodem však může být i to, že již nemají dostatek výzbroje. Každopádně po třech měsících intenzivní práce je rampa na jaře roku 73 dokončena.
Masada dobyta, bojovat není s kým
Po ní vytahují Římané před brány pevnosti beranidlo, kterým prorážejí hradby, i když je předtím sikarioni zevnitř posílili dřevěným opevněním vyplněným hlínou. Postup Římanů již není možné zastavit.
Dne 16. dubna 73 zbývá z hradeb Masady jen suť a dovnitř pevnosti vnikají římští legionáři, připravení bojovat a život a na smrt s povstalci. K ničemu takovému ale nedochází, bojovat totiž nemají s kým. V citadele Masady nacházejí všechny příslušníky sekty zélótů mrtvé.
Největší masová sebevražda, nebo…
V předvečer předpokládaného římského útoku promlouvá vůdce zélótů, El’azar ben Ja’ir, ke svým stoupencům a připomíná jim, že se zavázali nikdy nebýt sluhy Římanů ani jiného Boha.
Proto se rozhodují spáchat uvnitř pevnosti hromadnou sebevraždu, dokonce největší masovou sebevraždu v dějinách lidstva, čítající 960 mužů, žen a dětí. A rovněž se rozhodují k vypálení všech staveb na Masadě. Akt pokládají za kiduš ha-šem, tj.
posvěcení jména Hospodinova, ačkoli židovské náboženské zákony sebevraždu přísně zapovídají.
Aby se tomu vyhnuli, je možné, že otcové nejprve zabili své rodiny, a pak vylosovali deset těch, kteří pobili ostatní muže. Z desítky byl vybrán jeden, který pozabíjel ostatní. Ten poté už ale sebevraždu spáchat musel.
… snaha o senzaci?
Další možností je, že si Josephus Flavius (37/38–100), který dobytí Masady zažil jako jeden z velitelů židovských sil, ve své knize Válka židovská některé události přikrášlil.
Neexistují totiž žádné archeologické důkazy svědčící o tom, že vzbouřenci skutečně spáchali hromadnou sebevraždu. Naopak, kosterní nálezy v okolních cisternách a jeskyních svědčí o tom, že se řada lidí z pevnosti pokusila utéct, často však marně.
Ostatně v nádrži na vodu uvnitř hradeb přežily dvě ženy a pět dětí. Každopádně po svém dobytí skončila Masada v ruinách, Židé ji zapálili a Římané dílo zkázy dokončili.
Uvnitř pevnosti se však sikarioni dokázali účinně bránit římské přesile po dlouhých sedm let trvání války.
