Prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) ho označí za „prvního světového Čecha nové doby“.

Vystudovaný teolog, ale hlavně filolog a bohemista Josef Dobrovský (1753–1829) totiž položí základy, na kterých vyroste celá generace národních obrozenců.

Jeho přínos spočívá zejména v pečlivém shrnutí bohatosti českého jazyka, na nějž se tehdejší německy zaměřená společnosti dívala skrz prsty. Náš jazyk totiž dosud neměl téměř žádná pravidla, a každý si jím hovořil, jak se mu zachtělo.

Až Dobrovský ale jazyk vědecky odůvodnil a stanovil pevná mluvnická pravidla pro novou slovotvorbu.

Dušín české filologie

Současníci Dobrovského popisují nejen jako skvělého vědce s mimořádně vyvinutým kritickým myšlením a pevnými morálními zásadami, ale též jako „krásného muže, postavy vysoké, ztepilé, pravidelných rysů v obličeji, živého zraku a výrazné duchaplné tváře“.

Impozantní vzhled a znalosti, s nimiž se může málokdo měřit, doplňují vlastnosti hodné dokonalého společníka.

Slušnost a kultivované vystupování jsou Dobrovskému vlastní, nehraničí však s upjatostí, jak je časté u méně sebevědomých, konvencemi sešněrovaných, lidí. Dobrovský má rád humor, je veselý a umí se bavit i s dětmi.

Sám se ovšem nikdy neožení a své děti také nemá… Pokročilý věk a nemoce však dokážou obrat o přednosti kohokoliv.

Vyvrátí evangelium

Dobrovský je věřící člověk, dokonce podstoupí kněžské svěcení. Ostře ale vystupuje proti různým pověrám, legendám o zázracích i světcích a všemožným náboženským bludům.

Dokáže například, že fragment, o němž se věřilo, že pochází z původního evangelia svatého Matouše, je podvrh z pozdější doby. Jeho pověstná chladná racionalita ale začne od určité doby upadat a čím dál častěji se uchyluje k iracionálnímu mysticismu.

Na vině je podle všeho psychická nemoc, která se u něj naplno projeví někdy v roce 1795. Již o několik let dříve si Dobrovského přítel František Martin Pelcl (1734–1801) povšiml jeho „podivné zmatenosti“ provázené poruchami paměti.

„Základní proměnou Dobrovského osobnosti vlivem jeho psychické nemoci byl jeho nápadný odklon od oněch již zmíněných osobnostních charakteristik geniálního osvícence,“ píše český psychiatr Jaroslav Vacek (*1931) v odborném pojednání na téma Dobrovského psychické nemoci.

Chce vzkřísit mrtvé

Velikán české kultury se pod vlivem svých záchvatů často chová zmateně, hovoří nesouvisle a spřádá bláznivé, mesiášské věštby. „Zhroutí se třetina světa a z této zkázy vzejde vysvobození, ne však na Sionu, nýbrž mezi Slovany,“ píše.

Slované, a zejména pak Češi, jsou podle něj vyvolený národ, který povede ty ostatní… Ve své přirozené snaze pomáhat ostatním lidem se vrhne i na léčitelství.

„Mnoho pochovaných bylo pohřbeno zaživa a je třeba je vzkřísit zpět k životu!“ věří a vyráží po luzích a hájích hledat bylinu, která by to dokázala. Mezitím chodí od vesnice k vesnici a snaží se uzdravovat nemocné. Mnohdy má přitom úspěch, pročež ho mnozí prostí lidé považují za svatého muže.

Defenestrace kolegy?

„Co blázníte? Pusťte mě dolů!“ volá zoufale německý učenec, který přišel k Dobrovskému na přátelskou návštěvu. Jeho hostitel se ho ale pokusil vyhodit z okna! Naštěstí neúspěšně.

Oznámení o Dobrovského podivném chování, kdy ohrožuje nejen sebe, ale i jiné a ničí u toho věci, se však na úřady začínají valit ze všech stran. „Vzpamatuj se.

Hrozí ti velké nepříjemnosti,“ varuje Dobrovského jeho přítel, hrabě Nostic, u nichž vzdělanec léta pracoval jako soukromý učitel. Kdysi dokonce svému urozenému svěřenci zachránil život, což mu rodina nezapomněla.

Je to právě na podnět Nosticů, že je Dobrovský umístěn do pražské nemocnice u Milosrdných bratří. Dnešní odborníci mají zato, že myslitel nejspíš trpěl tzv. manickomelancholickou psychózou v Kraepelinově pojetí neboli bipolární poruchou.