Kontaktní čočky máme odjakživa spojené se jménem Otto Wichterle. Než si je ale český profesor vezme do parády, ujde jejich vývoj poměrně dlouhou cestu se zastávkami v Itálii, Francii nebo Německu.
S tím, jak zatočit s vadami oka, si láme hlavu už italský všeuměl Leonardo da Vinci (1452–1519). V roce 1508 v jedné ze svých knih popíše a nakreslí jakési vodou naplněné sklíčko, jako možnost, jak nahradit nedostatky oční čočky.
Jenže technické možnosti tehdejší doby jsou omezené a tak tenhle nápad nepřekročí hranice papíru.
Doba skleněná
V rovině teorie zůstane i snažení da Vinciho následovníků. Francouzský filosof, matematik a fyzik René Descartes (1596–1650) se v polovině 17. století pokouší korigovat zrak pomocí skleněné trubičky naplněné tekutinou a umístěné na rohovku.
Kolega Thomas Young (1773–1829) to v roce 1801 stejně neúspěšně zkouší s voskem, kterým chce udržet čočku na místě.
Až na konci 19. století přijde německý optik a zakladatel firmy na výrobu očních protéz Friedrich Adolph Müller s něčím, co se dá nazvat jako dobrý nápad. V roce 1887 vyrobí jeho podnik první funkční tvrdou kontaktní čočku.
Je ze skla, připomíná skořápku a pacientovi s rakovinou, kterému je kvůli nemoci odstraněno oční víčko, slouží jako ochrana oka před vysycháním dlouhých 20 let.
Doba plastová
Müllerův model vydrží pak v praxi po několik desetiletí, ve kterých je postupně zdokonalován. Zatímco nejdřív jsou čočky univerzálně odlévány do tvaru rohovky, později se přejde na výrobu přímo na míru pacientovi.
Potom, co německá společnost Rohm and Haas, uvede v roce 1933 na trh plexisklo, nahradí tenhle materiál při výrobě tvrdých kontaktních čoček sklo, což pomůže k lepší centraci čočky na oku, než při použití těžkých skleněných čoček.
Hledání ideálního materiálu ovšem pokračuje dál. Dopředu žene vědce hlavně téměř nulová propustnost kyslíku a nízká pohodlnost tvrdých čoček. A tak přichází chvíle Otto Wichterleho (1913–1998) a jeho žáka a asistenta Drahoslava Líma (1925–2003).
Oční revoluce
Společně se od roku 1952 pokoušejí nahradit oční protézu z ušlechtilého kovu vhodnějším materiálem – umělou hmotou. Výsledkem je měkká, průhledná hmota s vhodnými mechanickými vlastnostmi, která pohlcuje až 40 procent vody.
Tak přijde na svět základní materiál pro měkké kontaktní čočky. Patent na hydrofilní gel polyHEMA je odklepnut v dubnu 1955, to je však na nějaký čas poslední Wichterleho radost.
Po politické čistce v roce 1958 je vyhozen z Vysoké školy chemicko-technologického a jeho výzkum zlikvidován.
Pomocnou ruku mu tehdy podá Ústav makromolekulární chemie Československé akademie věd, rozhodující pokusy s převedením hydrogelů do vhodného tvaru oční kontaktní čočky ale provádí v polních podmínkách vlastního domova.
Za pomoci dětské kovové stavebnice Merkur si na Vánoce roku 1961, přímo na Štědrý den ráno smontuje první prototyp odstředivého odlévacího zařízení, které pohání dynamem z jízdního kola, zapojeným na zvonkový transformátor.
A ještě ten den v noci, místo půlnoční mše na něm odlije první čtyři velmi pravidelné čočky, které nedráždí oko. Čočky, které si dnes na celém světě nasazuje zhruba 100 milionů lidí.