Zklamaná Marie Terezie kráčí bratislavským dómem svatého Martina. Při jejím slavném dni nesmí její choť František Štěpán Lotrinský stát po jejím boku. Na korunovační obřad se dostaví pouze jako obyčejný divák, boční uličkou. Marně ho Mariiny oči hledají kdesi v davu přihlížejících.

V den své uherské korunovace, 25. června 1741, odjíždí Marie Terezie (1717–1780) z bratislavského hradu do svatomartinského dómu otrávená z postoje šlechty vůči jejímu choti Františku Štěpánovi Lotrinskému (1708–1765), kterého vnímají jako její nežádoucí přívěšek.

Když vidí nadšené lidi v ulicích, vylepší jí to ale náladu. Spokojené davy na její počest provolávají: „Vitam et sanguinem pro rege nostro! (Život a krev za našeho krále!)“ Krátce poté už prochází ve svatomartinské katedrále mezi špalírem uherské šlechty.

Úplně sama, bez svého Františka. Velkovévoda se chce vyhnout sporům a nechá si uherské ponížení líbit. Zato královna situaci nese o poznání hůř. Je bledá a smutná.

Rozčiluje ji přezíravost uherské šlechty vůči jejímu manželovi a kromě toho musela vstávat velice brzy. Průvod se začal houfovat už o šesté ráno kvůli velkému horku, které je pro Bratislavu v tuto roční dobu obvyklé…

Příliš mnoho spěchu

Marie Terezie poklekne před oltářem. Ostřihomský arcibiskup a primas bratislavského svatomartinského dómu Imrich Esterházy (asi 1664–1745) jí nasadí na hlavu korunu. Není to zrovna nic příjemného. Koruna tlačí.

Samozřejmě, svatoštěpánský diadém zhotovili pro mužskou, ne pro ženskou hlavu. Přitom se ještě den před slavnostním ceremoniálem dělaly úpravy, aby mladičké ženě koruna alespoň trochu padla.

Panovnice si vyžádala truhlu s osmi zámky, které zabezpečují uherské korunovační klenoty, přímo do své komnaty. Chtěla si všechno vyzkoušet, ale bylo to hodně narychlo. Klenot proto nesedí dobře.

„Až to budu mít za sebou, oddychnu si,“ říká si v duchu nová uherská královna, oděná do pláště svatého Štěpána, s jeho mečem a korunou. Musí se ale soustředit na přísahu. Pak třikrát žehná.

Vzduchem létají mince

Navenek nedává najevo, jak moc je koruna těžká a nepohodlná. Marie Terezie se usadí napravo od oltáře a začíná slavnostní mše Te Deum.

Gabriel Patachich (1698–1745), arcibiskup z Kaloče, jí těsně před koncem mše sejme korunu z hlavy a s pomocí palatina ji položí před oltář.

Teprve když jí začnou lidé provolávat slávu „vivat domina nostra, vivat rex noster“ (ať žije naše paní, ať žije náš král), vladařka se konečně opět trochu uvolní.

Celý průvod potom zamíří do pochmurného gotického kostela svatého Františka, kde královna pasuje na rytíře 45 šlechticů. Ve vstupním portálu svatostánku ještě jednou slíbí, že zachová Uhrám jejich práva. Lidé jásají. Do davu se rozhazují zlaté a stříbrné mince. Kdo chce, dostane i kousek červeného sukna, po kterém královna kráčela.

Zvládne i vraníka

Čeká ji ale ještě jedna povinnost. Na koni musí vyjet na korunovační pahorek, navršený z půdy donesené v pytlích z celých Uher. Zatne zuby a odvážně pobídne koně. Neposedný vraník se dá do cvalu. „Musím to zvládnout,“ honí se jí hlavou.

Na vrcholek vybíhá s lehkostí špičkové krasojezdkyně. Koně ovládá bez jediné chybičky. Uherští šlechtici, sami skvělí jezdci, by jí žádné zaváhání neodpustili. Na kopci tasí svatoštěpánský meč a mávne jím do všech čtyř světových stran.

Symbolizuje tak, že ubrání uherskou zemi před každým nepřítelem, ať už přijde odkudkoli. Rituál je splněn. Marie Terezie radostně sbíhá dolů. Dav bouří. Královna si přesedá do kočáru a nad okázalou strojeností převládne její dobré srdce.

Směje se s lidmi, všechno si užívá. Jede na bratislavský hrad ke korunovační hostině.

Koruna vedle talíře

Po proudu Dunaje plují lodě zdobené korouhvemi a prapory. Před hradem se pro vojáky peče na rožni velký vůl. Marie Terezie pronese projev k uherským stavům. „Nechci být Uhrám jen vládkyní, ale také matkou,“ ujišťuje každého. Myslí to upřímně.

Za chvíli už sedí v čele slavnostní tabule se svým manželem a konečně je zcela šťastná. Místo u královského stolu Františku Štěpánovi Uhrové upřít nemohli. Čerstvá královna nasává vůni lahodných pokrmů. Dobré jídlo dokáže ocenit.

Jí, raduje se, baví se s ostatními. Traduje se také historka, že prý najednou sundala nepohodlnou korunu z hlavy a položila ji na stůl hned vedle svého talíře. Pravdivý tenhle příběh ale zřejmě není. Podle Pöltz-Malíkové totiž korunu z hlavy sundala už při mši…