„Jak by se vám líbilo na několik dní navštívit Koreu a pobavit americké jednotky?“ nakloní se těsně před přistáním v Tokiu generálmajor Charles W. Christenberry nad dvojici pasažérů.

„Rád bych,“ usměje se Joe DiMaggio, v tu chvíli nejslavnější baseballista světa, „ale nemyslím si, že na to budu mít čas.“

Charles Christenberry je zaskočen a pohotově odvětí: „Ale já se neptal vás, pane DiMaggio, moje otázka směrovala na vaši manželku.“ Trochu překvapená Marilyn Monroe (1926–1962) rozpohybuje své rudé rty:

„Ráda bych, co myslíš, Joe?“ tázavě pohlédne na muže, kterého si před pár týdny vzala. „Jeď, jestli chceš. Jsou to tvoje líbánky,“ odsekne odměřeně Joe DiMaggio (1914–1999).

Splácí dluh

Marilyn nikdy nelituje, že kvůli tomu musí líbánky přerušit. Ony by ji stejně žádné opravdové líbánky nečekaly. V Japonsku má totiž DiMaggio v únoru roku 1954 místo romantiky naplánovanou sérii baseballových kurzů pro tamní týmy.

Návštěvou Koreje hodlá Marilyn splatit dluh tisícům amerických vojáků, kteří v začátcích její kariéry zavalili hollywoodská studia žádostmi o to, aby byla obsazována do výraznějších rolí.

Po třech letech tuhých bojů je sice korejská válka už minulostí, na území ale dál zůstávají statisíce Američanů, chránící Jižní Koreu před invazí ze severu.

Šílenství jménem Marilyn

Je 16. února 1954, když blonďatá kráska startuje své čtyřdenní korejské turné. Morálku vojáků hodlá zvedat hlavně písněmi. Už po příletu do Soulu je ale jasné, že většině z nich bude stačit pouhá její přítomnost.

A to není nic ve srovnání s tím, když dorazí do tábora 1. námořní divize v horách, ležícího asi hodinu letu od hlavního města. Už když nad ním krouží v helikoptéře, tisíce mariňáků ji ze svahů zdraví, jásají a pískají.

„Sestupte níž, abych jim mohla zamávat,“ požádá pilota a pak, zatímco ji dva vojáci drží za nohy, se vykloní ze dveří a na břiše posílá vzdušné polibky mužům dole. Ti se mohou zbláznit radostí.

Žádná nafoukaná fiflena

V mrazivém prostředí plném špíny a prachu působí dokonale upravená hvězda poněkud nepatřičně. Marilyn si ale za celé čtyři dny, které s vojáky na různých základnách stráví, ani náznakem nepostěžuje. Naopak. Na tváři jí neustále hraje úsměv.

Je sebevědomá, spontánní a nádherná. Žádná nafoukaná hollywoodská fiflena. Když se na první štaci převlékne do koktejlových šatů, pod kterými už nemá nic, a spustí Diamanty jsou nejlepším přítelem ženy, vojáci šílejí.

A jejich reakce je stejná, ať už zpívá cokoliv. „Přede mnou bylo 17 000 vojáků, kteří řvali z plných plic. Stála jsem tam a usmívala se na ně. Začalo sněžit, ale mně bylo teplo, jako bych stála na jasném slunci,“ vzpomíná později Marilyn.

Tady jsem doma

Ačkoliv ji odjakživa děsilo velké publikum, tady se ho poprvé nebojí. Cítí se před ním jako doma, což je pro ženu, která jako dítě nikdy nepoznala skutečný domov, obzvláště opojný pocit. Dál odmítá veškeré nabízené výhody.

V těžké bundě v tuhých mrazech vydrží na pódiu jen chvíli. „To není to, na co jste se přišli podívat,“ zvolá náhle uprostřed písničky, shodí přebytečné svršky a zbytek večera stráví v dráždivých fialových koktejlových šatech.

Byla nejlepší

Takový upřímný ohlas publika Marilyn nikdy předtím ani potom už nezažije. Zaslouží se o něj sama svou dokonalou přirozeností. „Dala nám pocit, že tam opravdu chce být. Že jí na nás záleží.

Ze všech interpretů, kteří k nám přijeli do Koreje – a že jich bylo – byla nejlepší,“ vzpomínají po letech ti, kteří tehdy byli u toho.

Čtyři dny, během kterých Marilyn pozvedne náladu více než 100 000 vojáků, uběhnou jako voda a nastane čas loučení, při kterém má herečka slzy v očích. „Byla to nejlepší věc, jaká se mi kdy stala. Nikdy nezapomenu na svatební cestu – se 45. divizí…

Sbohem, Bůh vám všem žehnej. Děkuji, že jste byli tak milí,“ mává davům z helikoptéry. Je šťastná, a co na tom, že po návratu do Tokia putuje se zápalem plic okamžitě do nemocnice.