„Loučím se s Tebou, volá mne k sobě Bůh. Děkuji Ti za štěstí, které jsi mi neustále dával. Bůh Ti žehnej a ať Ti dopřeje věčnou blaženost,“ píše 1. října 1866 zoufalá Charlotta svému manželovi daleko za oceán.

Marně hledá v Evropě podporu pro jeho vládu v Mexiku. Naprostý neúspěch jednání zřejmě definitivně zatemní její mysl.

Ferdinand Maxmilián Josef Rakouský (1832–1867), druhorozený syn arcivévody Františka Karla (1802–1878), cestuje v roce 1852 do Španělska a Portugalska.

Během návštěvy Lisabonu mu padne do oka princezna Marie Amálie de Braganza (1831–1853), dcera někdejšího brazilského císaře Petra I. (1798–1834). Bláznivě se zamiluje a dívku požádá o ruku.

Dříve, než se uskuteční plánovaná veselka, ale Marie Amálie umírá na tuberkulózu.

„Maxmilián nedovedl na Amálii po celý život zapomenout a až do smrti nosil prsten, který mu dala na znamení své lásky a věrnosti,“ tvrdí současná rakouská historička Sigrid-Maria Grössingová.

Nepřipadá ovšem v úvahu, že by se pro samý žal neoženil. Roku 1857 se vydává do Bruselu a ve dvorské společnosti se už šušká, že by se jeho budoucí ženou mohla stát Charlotta Belgická (1840–1927).

„Je nekrásnější princeznou Evropy,“ prohlašuje pyšně o své jediné dceři belgický král Leopold I. (1790–1865). I habsburský arcivévoda mu dává za pravdu.

Na štíhlé 16leté dívce s velkýma hnědýma očima a záplavou dlouhých tmavých vlasů může oči nechat…

Tchán se stará o budoucnost

Zdá se, že jejich štěstí už nic nebrání. Na belgickém dvoře jsou však hlavním měřítkem peníze a Leopold I. je náramně šetrný. Ženich sice dostává králův souhlas se sňatkem, ale čeká ho ještě nepříjemné dohadování o věno. Nakonec slaví úspěch.

Princezna si do manželství přinese velkou výbavu, spoustu šperků a kromě toho i 100 000 guldenů a každý rok má od otce navíc dostávat ještě dalších 20 000 guldenů.

„Dost si zakládám na tom, že jsem z toho starého skrblíka přece jen vyrazil něco z toho, co je jeho srdci nejdražší,“ nechá se slyšet Maxmilián po skončení úmorných jednání s budoucím tchánem. 22. června 1857 si snoubenci říkají své ano.

„Bylo to habsburské manželství jako z učebnice,“ píše současný německý autor Dietmar Pieper. Charlotta je do Maxmilána zamilovaná. Ovšem uvědomuje si, že je vlastně náhradnicí.

Nebýt smrti princezny z Braganzy, nikdy by se s ní neoženil… Jenže ani tyhle drobné mráčky na nebi jí radost nezkazí. Na řadu přichází postavení novomanželů. Titul arcivévody a arcivévodkyně je příliš málo.

Leopold I. chce pro svoji dceru jen to nejlepší, a proto sám debatuje s rakouským císařem Františkem Josefem I. (1830–1916) o budoucnosti svého zetě.

Hněv staršího bratra

Císař krátce poté skutečně jmenuje svého mladšího bratra generálním guvernérem Království lombardsko-benátského. Ukazuje se ale, že jde o danajský dar.

Lombardie a Benátsko patří mezi neklidné oblasti monarchie, kde se stále silněji projevují snahy Italů o sjednocení země. Obyvatelé Milána sice arcivévodu a jeho manželku přijímají zdvořile, ale přece – je to Habsburk, a opatrnosti proto není nazbyt.

Popularitu Maxmiliánovi nepřinesou ani jeho liberální reformy.

„Celou zemí teď zaznívá jediný hlas, hlas rozhořčení a nesouhlasu, a proti němu stojím sám a bezmocný,“ stěžuje si generální guvernér na podzim roku 1858 své matce Žofii Bavorské (1805–1872).

Svojí liberální politikou navíc rozzuří císaře natolik, že ho na počátku roku 1859 zbaví funkce.

Švagrové se nesnesou

Maxmilián se Charlottou se usazují na zámku Miramare na italském pobřeží nedaleko Terstu. Přeměňují ho v reprezentativní sídlo. Ani zdejší nádherná krajina u Jadranu však není pro oba manžele dostatečnou náplastí na bolest ze ztráty politického vlivu a moci.

Maxmilián trpí depresemi. Tuší, že od bratra už žádný zodpovědný úkol nedostane. Charlotta je nespokojená a nešťastná. Měsíc co měsíc doufá v zázrak přírody, jenže počít vytouženého potomka se jí nedaří.

O to víc se upíná ke snaze mít moc a vytvořit něco, co ji přežije. Nepomohou jí v tom ale ani sympatie její tchyně. Žofie Bavorská dokonce označuje Charlottu za „ideální ženu pro císaře“ a ve Vídni za svého mladšího syna a jeho ženu mohutně lobbuje.

To je voda na mlýn  Alžbětě Bavorské (1837–1898), choti Františka Josefa I. Sissi vidí v Charlottině kráse nebezpečnou konkurenci, Charlotta zase žárlí na Alžbětino postavení císařovny. Vadí jí i to, že její manžel má Sissi docela v oblibě…