„Víckrát jsem zvažovala, jestli si zvolit život po boku Winstona, nebo raději vlastní nezávislost. Vybrala jsem si to první, protože jsem mu věřila,“ vysvětluje Clementine Churchillová své snaše Pamele. Nespokojenost s jejich muži dělá z tchyně a snachy přítelkyně…
Clementine Hozierovou (1885–1977) poprvé spatří Winston Churchill (1874–1965) v roce 1904 na londýnském plese. Z 19leté dívky je nadšený, ale nemá další příležitost se s ní setkat. Znovu ji potkává až po čtyřech letech.
V dubnu 1908 dostává v Londýně pozvání na večeři u lady St. Helierové (asi 1845–1931). Přichází pozdě a všichni už jsou u stolu. Když zjistí, že bude sedět vedle té krásné dívky, kterou před lety potkal, je nadšený.
„Anticky dokonalá tvář… Profil jako příď řecké lodi. Upřeně jsem hleděla na její dokonalou, bezchybnou krásu,“ líčí Clementine u večeře Violeta Asquithová (1887–1969), dcera britského ministerského předsedy.
Winston úplně zapomene na politiku a soustředí se jenom na svoji sousedku u stolu. „Doslova a do písmene jiskřil vtipem a Clementine rozhovor s ním neobyčejně těšil a bavil,“ píše současná britská autorka Joan Hardwicková.
Dívka mu visí na rtech, fascinuje ji, kolik toho mladý politik už v životě dokázal. Trochu zahanbeně přiznává, že jeho poslední knihu, životopis Winstonova otce Randolpha Churchilla (1849–1895), ještě nečetla. „Určitě vám pošlu výtisk,“ slibuje jí její společník.
Odhaluje pravou tvář
Jenže to už se společnost po večeři rozchází. Dámy míří do svého salonku, muži se sejdou ve vedlejší místnosti s doutníkem a sklenkou portského. Celé společnosti neujde Churchillova snaha připojit se k dámské společnosti.
Tentokrát se sám stane terčem vtípků… Clementine si od té doby začíná s Winstonem dopisovat. Mladík před ní odhaluje svoji duši a druhou tvář, kterou zná málokdo.
Navzdory rychlému životnímu tempu a spoustě společenských styků se Winston vlastně cítí dost osaměle. Prosí Clementine, ať mu pravidelně píše a je jeho oporou.
Slíbený výtisk Churchillova životopisu sice slečna Hozierová nedostane, ale zato obdrží pro sebe i svoji matku Blanche pozvánku na návštěvu do londýnského paláce Salisbury Hall, kde žije Winstonova matka Jennie (1854–1921) – mimochodem Jennie a Blanche jsou dávné přítelkyně. Seznamování rodin vypadá jako první krok k sňatku…
Obavy z ambicí
Churchill má v roce 1908 už několik vztahů se ženami za sebou. Kroužila kolem něj spousta mladých krásek, třeba muzikálová herečka Mabel Loveová (1874–1953) nebo Muriel Wilsonová (1871–1964), dcera dědice majitele loděnic.
Clementine chodí v létě 1908 v Londýně do společnosti a Winston nevynechá jedinou příležitost, aby ji mohl spatřit. Když se ale dívka dozví o ženách z Churchillovy minulosti, začíná pochybovat: „Opravdu je to ten pravý?“ I sám Winston si není jistý.
„Je správné požádat toto rozkošné stvoření, aby se provdalo za tak ambiciózního člověka, jako jsem já?“ ptá se svého přítele Fredericka E. Smitha (1872–1930).
V jejich dopisech ale vypadá všechno tak idylicky… V srpnu Winston zve Clementine do svého rodného Blenheimu v Oxfordshire, kde se má konat večírek. Dívka pozvání přijme. 11. srpna 1908 se jdou projít palácovými zahradami, když je zastihne déšť.
Utečou se schovat do Dianiny svatyně nad Velkým jezírkem, kde Churchill svoji vyvolenou požádá o ruku. Clementine přikývne a pár svoji radost neutají.
Nikdy nejsou sami
Svatba se koná už o čtyři dny později. Přesto na ni sezvou 1300 hostů.
I když časopis Tailor and Cutter, zaměřený na módu, o Churchillově svatebním oblečení prohlásí, že jde o „jeden z nejméně povedených příkladů svatebního oděvu,“ ženich vypadá v cylindru a redingotu spokojeně.
Clementine v bílých saténových šatech se závojem z bílého tylu a korunkou z oranžových květů ve vlasech doslova září. Na líbánky pár zamíří do Švýcarska a odtud na romantický výlet do Benátek.
Novomanželka se pak musí v jejich londýnském bytě přizpůsobit jeho zvyklostem, což znamená neustálé společenské styky s lidmi z politiky. Večeře, kdy zůstanou v prvních měsících manželství sami, se dají spočítat na prstech jedné ruky.
„Přestože si Clementine předsevzala být svému muži dobrou ženou a ze všech sil mu pomáhat v jeho kariéře, byla by raději dala přednost klidnějšímu životu, v němž by se nemusela s podobnou společností tolik stýkat,“ uvádí Hardwicková.
Nepřestává flirtovat
Mladá lady Churchillová si také jasně uvědomuje, že její manžel nade všechno miluje přepych a nehodlá se ho vzdát za žádných okolností. Setkává se kvůli tomu i s lidmi, se kterými politicky nesouhlasí.
Okázalé večírky Clementine nemá ráda, její puritánská výchova se jim zuby nehty brání. Štve ji, že manžel chce hostit své politické přátele bez ohledu na náklady, a pro ni je problém utáhnout rodinný rozpočet.
Jejich příjmy totiž neodpovídají standardu Churchillových bohatších přátel. Otázka jak vyjít s penězi ale není jediným zdrojem hádek.
„Jsi pořád zamilovaný do Pamely (Plowdenové – setkával se s ní ještě před svatbou),“ křičí Clementine na Winstona pár měsíců po svatbě, když se doslechne, že se s bývalou láskou setkal na večírku. „Nesmysl,“ odpovídá jí Churchill.
Na svých zvycích nechce nic měnit. Nehodlá přestat flirtovat s ostatními kráskami v okolí jenom proto, že už je ženatý… Jeho manželka příšerně žárlí. Nesnáší, když věnuje pozornost jiným ženám a dělá mu scény.
„Clementinina žárlivost byla spíše věcí její malé sebedůvěry než následkem Winstonova chování,“ myslí si Hardwicková a dodává, „kdyby se však podívala na problém racionálně, byla by si uvědomila, že Winston je workoholik, který nemá na milostná dobrodružství čas.“