Kolem stanu, v němž se tísní trojice vyhladovělých polárníků, zuří ledová vichřice už více než týden. Stačil by snad i půlden dobrého počasí, aby dosáhli tábora se zásobami – polární živel jim ale nedovolí odejít.

„Myslím, že už nemůžeme doufat v žádné zlepšení… Proboha, pečujte o naše pozůstalé,“ zapíše do deníku vedoucí výpravy Robert Scott. Jde o jeho poslední zápis.

Na výpravu Roberta Scotta (1868–1912) se lepí problémy jako sníh na špatně navoskovanou lyži. Nejdříve se v důsledku extrémních podmínek porouchají motorové saně a krátce nato začnou umírat i tažní poníci.

V tu chvíli se výprava nachází jen asi 100 kilometrů za posledním skladištěm. Ostatní poníci pojdou během dalších několika málo dní. „Psi přežili a postupovali dobře, ale Scottův tým s nimi neměl moc zkušeností a nedokázali si s nimi poradit.

Psi začali být agresivní a neposlouchali… Všichni proto souhlasili, že je pošlou zpět do základního tábora,“ píše se v knize Antarctica: The Coming Impact. Jenže k pólu je to pořád daleko a proviantu hodně.

Pětice britských polárníků proto nemá jinou možnost, než se sama zapřáhnout do popruhů a zásoby táhnout v náročném terénu vlastními silami.

Měsíční zpoždění

Scottova expedice trpí hladem a omrzlinami. Dne 17. ledna 1912 – 34 dní po Amundsenovi – pak dosáhnou kýženého cíle. Když však uvidí norskou vlajku, jejich sen se promění v noční můru. „Bože, jak strašné je toto místo.

Tím hroznější, že jsem se k němu drali bez odměny prvenství… A nyní zpět domů… Říkám si, zdali  to dokážeme,“ zapíše si zdrcený Scott toho dne do deníku.

Není nic naplat, musí se vydat zpátky – když ne kvůli sobě, tak alespoň kvůli vyřízení Amundsenovy korespondence. Britové tu před odchodem ještě posbírají vzorky hornin.

Vzhledem ke všem útrapám a tomu, že si veškeré vybavení i jídlo musí polárníci tahat sami, se přibrání další zátěže jeví jako velký nerozum.

„Nechte mě zemřít“

Zatímco Norové při zpáteční cestě zrychlili, Britové „kolabovali únavou, klopýtali slabostí, trpěli omrzlinami… Byli jako muži, co tahají svá vlastní mrtvá těla,“ popisují autoři. Každý den ujdou sotva deset kilometrů.

Zásobníky potravin ale rozmístili ve vzdálenosti 16 kilometrů, což znamená že každý druhý den hladoví. Dne 17. února zemře první člen výpravy Edgar Evans (1876–1912) na následky úrazu hlavy po pádu do ledové trhliny.

Měsíc na to dojde na dalšího polárníka. Lawrence Oates je na dně a žádá své kamarády, aby šli dál bez něj. Ostatní to odmítnou a táhnou ho s sebou. „Jdu jenom ven a možná se zdržím,“ oznámí jim Oates dalšího dne. Venku zrovna zuří vánice. Už ho nikdo nikdy nespatří.

Smrt není daleko

Tři přeživší polárníci pokračují dokud to jde. Pak se ale přižene blizzard a přes týden nebudou moci udělat ani krok. Teploměr ukazuje 40stupňové mrazy a jídlo dochází.

V tu chvíli jsou jen 18 kilometrů od skladiště, které kdyby postavili podle původního plánu, přežijí. „Vydržíme až do konce, ale jsme přirozeně den za dnem slabší a naše smrt nemůže být daleko,“ stojí ve Scottově deníku ke dni 29. března.

A také, že není… Jejich těla najde o osm měsíců později britská expedice. Kromě osobních věcí včetně dopisu králi Haakonovi zde nálezci objeví i 14kilový pytel se vzorky hornin. Současná britská novinářka Megan Lane k tomu píše:

„Umírající průzkumníci je považovali za příliš cenné na to, aby je zahodili. Třebaže odlehčení zátěže by jim mohlo pomoci v boji o život.“