„Je tak hubená, že když spolkne pilulku, vypadá to, jako kdyby otěhotněla,“ říká se v Paříži o herečce Sarah Bernhardtové.
Diváci ale téhle „ženě s tváří madony na hůlce od smetáku“ leží u nohou až ve chvíli, kdy plakát na její představení zhotoví jistý Alfons Mucha, který se do té doby v městě nad Seinou živil jako příležitostný ilustrátor.
V Čechách Alfons Mucha (1860–1939) objevuje v létě roku 1909. Během pobytu ho navštíví architekt Obecního domu Osvald Polívka (1859–1931). Nabídne mu výzdobu právě dokončené stavby. Mucha si vybere dnešní Primátorský sál.
Zachová se nečekaně velkoryse. „Chci zaplatit jenom podkladová plátna, lešení a barvu a náklady spojené s pořízením návrhů maleb. Ostatní udělám zadarmo,“ prohlásí. Dokonce slíbí, že Praze zdarma ponechá i návrhy maleb.
Když 2. října 1909 podepíše s Polívkou smlouvu, trvá pouhé čtyři dny, než se tahle novinka rozkřikne. Pražští umělci zuří. Česká malost totiž zahraniční úspěch neodpouští. Co na tom, že Muchovo jméno zná celá Paříž? Všem vadí, že se nezúčastnil konkurzu.
„V zemi, kde každý záviděl každému, kde každá soutěž byla obestřena pletichami a intrikami, se nedalo nic jiného čekat,“ komentuje situaci současný historik Jan Boněk. Noviny jsou plné útoků na malíře, který mezitím odplul zpátky do USA.
Kritik bije na poplach
Nenávistí přímo srší kritik František Xaver Šalda (1867–1937), že prý slavný syn českého národa, usazený v městě nad Seinou, „poctil nás svou návštěvou“.
Shazuje Muchovu plakátovou tvorbu a křivě ho obviňuje, že je jenom obchodník, ne umělec a prý „nechce docíliti nic menšího, než aby jemu a priori bez soutěže byla zadána dekorační výzdoba největšího sálu v Reprezentačním domě (Obecní dům – pozn. red)“.
Nikdo se malíře nezastane až na novináře Václava Hladíka (1868–1913), který upozorňuje, že „Mucha není členem žádného spolku uměleckého, a tudíž není vynášen žádnou klikou“, a sotva se může útokům bránit, když je za oceánem.
Magistrát, včetně architekta Polívky, zatím mlčí.
Později se ale pražští malíři dozvídají, že příležitost k výzdobě samozřejmě dostanou i ostatní – například malíři Max Švabinský (1873–1962) i Mikoláš Aleš (1852–1913) nebo sochař Josef Václav Myslbek (1848–1922) a spousta dalších. Přesto stále reptají…
Podezřelá velkorysost
Ke štvavé kampani přispěje i Muchův dopis pražskému starostovi Karlu Grošovi (1865–1938) z 6. listopadu 1909. V něm se malíř zmiňuje o chystané výzdobě Obecního domu a přidává doušku, že Praze daruje i svůj chystaný dvacetidílný cyklus Slovanská epopej.
Dílo prý bude financovat milionář Crane. Uvádí to sice jako hotovou věc, jenže ve skutečnosti není o Craneově podpoře ještě rozhodnuto. Teprve na Vánoce roku 1909 řekne boháč své konečné ano.
Další plánovaný Muchův dar Praze způsobí v metropoli hotové pozdvižení. Co si to ten „cizák“ dovoluje dávat městu něco zadarmo? A navíc takové téma!
„V Evropě jest dávno odbyto toto neblahé ideové umění a nemá, kam by hlavu složilo, jen u nás vítá se s otevřenou náručí ještě dnes!“ poznamenává na adresu Slovanské epopeje kritik Miloš Jiránek (1875–1911).
Ztrácí význam
Mucha dostává pod vánoční stromeček od Cranea i tučný šek. Nenávistná kampaň pozvolna končí. Mucha přijíždí do Čech a snaží se najít místo, kde by mohl Slovanskou epopej malovat.
Chirurg Otakar Kukula (1867–1925) ho zve na západočeský zámek Zbiroh. „To je to pravé místo,“ zajásá malíř. Smlouva s pražským magistrátem po Muchovi žádá, aby každoročně odevzdal tři plátna o rozměrech 9 x 7 nebo 8 x 6 metrů.
Každá trojice obrazů Cranea jako mecenáše přijde na 7500 dolarů (s ohledem na míru inflace by dnes částka odpovídala zhruba 4,5 milionu korun).
Malíř ze začátku přepokládá, že by vše mělo být do pěti let hotovo, jenže nakonec zpracování Slovanské epopeje trvá celých 18 let, i když Mucha na štaflích denně stojí 8–10 hodin. Kompletní cyklus Praze odevzdává až 1. září 1928. Svůj význam ale dílo ztrácí.
Posilovat sebevědomí Čechů v samostatném Československu už není třeba. První výstava pláten se přesto uskuteční ještě v témže roce v dostavěné Velké dvoraně Veletržního paláce.
