„Velké bílé vězení,“ tak Harry Truman popíše Bílý dům – budovu, v níž stráví dvě volební období coby prezident Spojených států amerických. Může se zdát, že život v rozsáhlém paláci se stovkami služebných nemá daleko k ráji.

Truman ovšem není jediný, kdo si na život uvnitř jeho zdí stěžuje. Podobně mluví i Ronald Reagan nebo Bill Clinton.

Prezidentské sídlo ve Washingtonu, D.C. je jedním z nejstřeženějších míst na světě. Desítky ozbrojenců střeží každý její kout, uvnitř domu nemůže jít nikdo téměř nikam sám. Natož ven. Přísná pravidla musí dodržovat i prezidentská rodina.

Není divu, že takový život není zdejším rezidentům vždy po chuti a někdy si pustí i pusu na špacír. „Připadám si tam jako pták ve zlaté kleci,“ postěžuje si například Ronald Reagan (1911–2004).

Od 80. let se navíc bezpečnostní opatření ještě zvýší. A zdaleka nejde o jedinou změnu, které washingtonské sídlo za ta léta, co stojí, doznalo. Jenom interiéry se mění s každým novým prezidentem. Bílý dům je plný působivých fakt a čísel…

Stěhování do malty

První americký prezident George Washington (1732–1799) v Bílém domě nikdy nebydlel. Stavba je totiž prohlášena za dostavěnou až necelý rok po jeho smrti.

Dne 1. listopadu 1800 se tak na prahu se zavazadly objeví až jeho nástupce, John Adams (1735–1826). Za pár dní sem přijede bydlet i jeho žena, Abigail Adamsová.

„Ani jedna místnost není hotova… Nedokončenou audienční síň používám jako prádelnu,“ popíše druhá První dáma své rozčarování ze stavu, v jakém se prezidentské sídlo v době jejího příjezdu nachází.

Vypálí ho Britové

Spory v námořním obchodu a rozdělení sfér vlivu v Severní Americe se stanou příčinou války, která v roce 1812 vypukne mezi Spojenými státy a britskou kolonií Horní Kanada. Britové se ve třetím roce konfliktu dostanou až do hlavního města, které zapálí.

Popelem lehne i Bílý dům. Prezident James Madison (1751–1836) se stihne evakuovat, ale zbytek svého mandátu musí doúřadovat v nedalekém domě virginijského plantážníka. Na rekonstrukci dohlíží původní architekt James Hoban.

Nebílý dům

Otroci při stavbě Bílého domu skládají jeden kamenný blok vedle druhého. V tu dobu ale ještě nemá typicky bílou barvu, jako dnes. Jako stavební materiál se totiž používá pískovec z nedalekého lomu, a ten má našedlou barvu.

Tradiční zbarvení budova získá až po natření ochrannou vrstvou vápna, později se používá olovnatá běloba. Přes sto let se však Bílému domu říká jen Prezidentský palác nebo také Exekutivní sídlo.

Změnu názvu odkazující na bílou barvu jeho stěn prosadí až v roce 1901 prezident Theodore Roosevelt (1858–1919).

Progresivní přestavba

V době, kdy se v Německu dostává k moci Adolf Hitler (1889–1945), je v USA zvolen prezidentem Franklin D. Roosevelt (1882–1945). Americká veřejnost nyní potřebuje silného lídra a ví to i tisk.

Údajně se tak jen na základě „gentlemanské dohody“ vyvarují psaní o tom, že prezident je kvůli obrně upoután na kolečkové křeslo. Díky prezidentově hendikepu se Bílý dům stane, jako jedna z prvních úředních budov ve městě, bezbariérovým.

Roosevelt dá také pod Bílým domem vystavět podzemní bunkr pro případ leteckého útoku.

Málem se zhroutí

Jednoho dne roku 1947, právě když si prezident Harry S. Truman (1884–1972) dopřává koupel, se celé patro zničehonic o kus propadne. „Najednou jsem si připadal jako na lodi,“ popíše Truman nepříjemný zážitek.

Krátce nato do Bílého domu naběhnou stavební inženýři, kteří po průzkumu seznají, že budova drží pohromadě již „jen sílou zvyku“. Prezidentskému paláci hrozí celkové zhroucení a s rozsáhlou rekonstrukcí se musí začít okamžitě.

Bílý dům je prakticky vykuchán a uvnitř původní fasády postaven zcela nový prostor s lepší nosnou konstrukcí. Během rekonstrukce se rozšíří i podzemní prostory.