V 70. letech minulého století se stane autorem velmi vlivného a hojně citovaného odborného článku. Významným způsobem přispěje ke studiu chování atomů a každý vědec se s ním touží setkat. Brzy se však ukáže, že uznávaný fyzik je ve skutečnosti kočka domácí!

Píše se rok 1975 a profesor Jack H. Hetherington z americké Michigan State University se po několika týdnech úporné práce blíží k závěru svého nového článku, pojednávajícího o chování atomů v různých teplotách.

Výsledky vědeckého výzkumu má v úmyslu zaslat do redakce odborného časopisu Physical Review Letters, který souhlasil se spoluprácí a chystá se je na svých stránkách publikovat. Se svou prací už je spokojen do posledního detailu, pro jistotu si ale ještě celý text nechá zkontrolovat kolegou.

Ten ho však upozorní na jeden drobný, avšak zcela zásadní problém.

Spásný nápad

Po celou dobu psaní Hetherington používal zájmena v množném čísle, přestože celý článek napsal sám – pokud do výčtu autorů nepřidá ještě alespoň jednoho vědce, časopis jeho práci neotiskne! Při představě přepisování celého obsáhlého článku na psacím stroji se mu orosí čelo, kreativita mu ale naštěstí nechybí a tak přichází s neotřelým a odvážným nápadem – spoluautora si jednoduše vymyslí!

Jak by ho ale jen pojmenoval? „To je ono!“ zvolá vítězoslavně, když jeho pohled padne na zvíře, které oddaně sedí po jeho boku – 7letého siamského kocoura Chestera (asi 1968–1982).

Takový úspěch sám nečeká

Jeho jméno ale musí trochu poupravit, aby bylo věrohodné a aby žádný z jeho kolegů nepoznal, o koho se ve skutečnosti jedná. Z Chestera udělá pouhé „C.“, které obohatí o další dva iniciály, složené z latinského označení pro kočku domácí (Felis domesticus), a jako příjmení poslouží jméno Chesterova kočičího otce.

Když o pár dní později článek dorazí do redakce časopisu, je pod ním tedy vedle Hetheringtona podepsán i jistý F. D. C. Willard. Článek v akademických kruzích slaví tak velký úspěch, že katedra fyziky michiganské univerzity Willardovi dokonce nabídne pozici profesora!

Nechtěná návštěva

Svědomí Hetheringtona po jeho malém podvodu příliš netíží. „Pokud by se ukázalo, že je má vědecká teorie pravdivá, lidé by si ji díky neobvyklému spoluautorství lépe pamatovali,“ uvažuje nad možností, že se svět dozví pravdu.

Přesně to se také stane, kolegové jeho slovní hříčku rozluští, tajemství si však nechají pro sebe. Zanedlouho ale na univerzitu přijíždí jistý vědec a rád by s Hetheringtonem jeho studii probral. Ten je ale zrovna mimo kampus – vyžádá si proto schůzku s Willardem.

„Všichni propukli v smích a všechno se brzy provalilo,“ vzpomíná Hetherington.

Hlavně, že je veselo

Z odhalení si ale velkou hlavu nedělá a rozhodne se užít si ještě trochu legrace. Když se mu v poště nashromáždí několik výtisků jeho publikace, připojeným prosbám o autogram vyhoví, avšak po svém – ke svému podpisu připojí inkoustový otisk kočičí tlapky.

Smysl pro humor je vlastní i jeho ženě, která ráda prohlašuje, že sdílí postel s oběma vědci, a to často současně. Když se pravda dostane na veřejnost, Hetherington přichází o pozvánku na mezinárodní vědeckou konferenci, má však radost, že jeho vtip většinu lidí pobavil.

Nezapomenutelná legenda

V roce 1980 pak populární vědecký měsíčník La Recherche dokonce otiskne francouzsky psaný článek, pod kterým je F. D. C. Willard podepsán sám. Tím sice jeho kariéra končí, svět vědy si ale jméno kočičího génia pamatuje dodnes.

Organizace American Physical Society se například v roce 2014 nechá slyšet, že k přečtení zdarma zpřístupní všechny doposud cenou opatřené odborné publikace, jejichž autory jsou kočky. Má to však háček – prohlášení je datováno k 1.

dubnu neboli aprílu.