Unavený bojovník se vrátil zpátky ze své výpravy. Těší se domů. Vejde dolů do prostorné zemnice. „Konečně teplo,“ vydechne utěšeně, když se přivítá s rodinou. Má čtyři děti a všem jim musí stačit místnost veliká 4 krát 4 metry.

Ještě, že je prostor zahloubený asi metr do země, alespoň tu ani během krutých zim tolik nemrznou.

1. Bydlení: Podzemní dům uchová teplo

Dřevěné trámky tvoří bytelnou konstrukci, stěny jsou vyplétané proutím a omazané hlínou. Teplo díky tomu uniká jenom minimálně. I střecha ze slaměných došků dobře izoluje. Ve štítu nechybí větrací otvor, podlaha sestává jenom z udusané hlíny.

Vnitřní zařízení je jednoduché, nechybí ohniště v rohu proti vstupu a místo na spaní vystlané rohoží, senem a slámou. Nábytek tvoří jednoduché dřevěné lavice, případně dlabané truhlice. „Zemnice patrně obývali zemědělci, chovatelé dobytka nebo jiní lidé zajišťující chod centra aglomerace,“ popisuje v roce 2010 archeolog Lumír Poláček objevy zemnic nalezených ve Valech u Mikulčic na Moravě.

Objevují se ale i nadzemní stavby. Nákladnější stavby z kamene a malty si ovšem mohou dovolit jenom velmoži.

2. Hygiena: V péči o zevnějšek si s Franky nezadají

„Máš špinavé uši,“ zpraží velmož svého mladého syna. Ten bere do ruky kostěnou ušní lžičku zavěšenou na řemínku a opatrně ji vsouvá do ucha. Jemně s ní vyškrabuje nahromaděný ušní maz. Potom ji otírá.

Podobný úkon je v 9. století celkem běžnou záležitostí hygieny. Minimálně šlechta věnuje péči o svůj zevnějšek dost času a rozhodně si v ní nezadá třeba s Franky, žijícími na západ od nás. Drobná lžička určená k ušní hygieně má v držátku vyvrtaný otvor, který slouží k jejímu zavěšení na řemínek nebo kroužek.

Spolu s ní tam visí i další hygienické náčiní. Nález ze 70. let 20. století ve Starém Městě u Uherského Hradiště svědčí o tom, že Velkomoravané špinaví nechodili.

3. Kuchyně: Opečený hrách jako výživná lahůdka

Celá rodina se shromáždí u ohně kolem velké mísy naplněné jídlem a položené na nízké desce. Znají jenom lžíci, kterou hltají pokrm a nůž, kterým odřezávají kusy masa, když si ho pečou na rožni. Pro přípravu jídla nad ohněm se hodí kovové nebo hliněné nádoby.

Starší žena teď bere do ruky kožený měch vyrobený z očištěné kůže zabitého zvířete a plní ho vodou. Nad ohněm se uvaří za chvilku. Jako varná nádoba klidně poslouží i vyčištěný žaludek zvířete. Kolem ohniště je spousta plochých kamenů.

Dají se snadno rozpálit. Ženy míchají nahrubo nadrcené obilí s trochou vody a hnětou malé placičky, které kladou na rozžhavené kamení. Chléb se rychle opéká. Připraví i koláč, který potírají medem. Skvěle zasytí i jahelná kaše, ovšem dnes se připravuje pražmo.

Na velkém hliněném pekáči se rozhoří ohníček. Jakmile se dřevo spálí, kuchařky vymetou popel a na žhavou desku sypou hrách. Opečený chutná dobře.

4. Náboženství: Pasovští nechtějí přijít o daně

Když na pozvání knížete Rastislava (820–po roce 870) přicházejí v roce 863 na území Velké Moravy soluňští bratři Cyril (826/827–869) a Metoděj (813/815–885), šíří mezi lidmi umění psát a číst. Ovšem po Metodějově smrti je všechno jinak.

Kníže Svatopluk (†894) má v rukou státní moc a na místo biskupa se dostává nitranský biskup Wiching (†900/812). Pochází z Švábska a zdá se, že vůbec nemá zájem udržovat památku mrtvého Metoděje a pokračovat v jeho práci.

Žáci zemřelého biskupa jsou pronásledováni a Morava se opět podřizuje pasovskému biskupství. To samozřejmě má obrovský zájem udržet ji pod svým mocenským vlivem, kromě jiného mu plynou i příjmy z moravských daní.

Křesťanství ruku v ruce se vzděláním ale začíná pomalu rozšiřovat, na Svatoplukově dvoře je v roce 885 pokřtěn český kníže Bořivoj (852/855–888/890).