Přemýšleli jste někdy nad tím, proč v éře dinosaurů vyrůstala zvířata do větší výšky? A co je pravdy na tom, že Země není vůbec kulatá? EpochaPlus.cz zná odpovědi.
Co věděl už Newton?
Mýtus: Země je kulatá.
Verdikt: nepravda
Zatímco v temném středověku byla naše planeta podle křesťanské nauky plackou ve středu vesmíru, již dávno předtím si antičtí filozofové a myslitelé uvědomovali, že by Země měla vypadat spíš jako koule.
Měli pro to tvrzení dostatek důkazů – všimli si například, že vzdalující se lodě se na obzoru nejen zmenšují, ale zároveň se do něj jaksi „potápějí“. Poté, co první objevitelské výpravy obepluly svět, byla teorie „placaté země“ zavržena.
Každý školák dnes ví, že je naše planeta kulatá. Je tu jen malý problém: Ona technicky vzato kulatá vlastně není.
EpochaPlus.cz dodává:
Už věhlasného fyzika Isaaca Newtona (1643–1727) napadlo, že Země není dokonale kulatá. Jeho myšlenky se později potvrdily – na pólech je vzdálenost od středu k povrchu o 21 kilometrů menší než na rovníku. Je za to zodpovědná zemská rotace.
Díky odstředivé síle hmota Země působí proti gravitaci právě na rovníku silněji. Jelikož je ale tato rotace relativně pomalá, je výsledný rozdíl na první pohled takřka neviditelný.
Jelikož se neustále mění i samotný povrch planety (díky procesům uvnitř Země, pohybu ledovců a erozi), rozmisťují vědci v posledních letech po celém světě stovky velice přesných zařízení, která mají na milimetr přesně měřit rozdíly ve tvaru naší už poněkud zjizvené planety.
Kam vám teče voda v záchodě?
Mýtus: Na severní polokouli se otáčí voda opačně než na jižní.
Verdikt: nepravda
Už dlouhé roky koluje po celém světě omyl, podle kterého se na severní polokouli splachovaná voda v záchodu či vypouštěném dřezu stáčí opačným směrem než na polokouli jižní. Viníkem by měla být takzvaná Coriolisova síla.
Nejlépe ji vysvětlíme tak, když si představíte rotující gramofonovou desku, v jejímž středu se nachází kulička. Kulička se náhle vydá přímo k okraji desky a zanechá za sebou rovnou barevnou čáru.
Vůči gramofonu ale kulička opsala spirálu, neboť se pohybovala od středu ven a zároveň rotovala spolu s deskou. K prakticky stejnému, akorát trojrozměrnému efektu dochází na Zemi díky její vlastní rotaci.
EpochaPlus.cz dodává:
Coriolisova síla je díky pomalé rotaci Země tak slabá, že ji našimi smysly nejsme schopni vnímat. Nejvíce se projevuje ve velkém měřítku na tvaru mraků a ovlivňuje mořské proudy.
Bohužel ale musíme zklamat všechny, kteří věřili, že je tento fyzikální jev zodpovědný i za rotaci vody ve vypouštěných toaletách. Ve skutečnosti neexistuje žádná spojitost mezi vaší polohou na Zemi a směrem, jakým se voda v takových případech otáčí.
Přesto byl tento mýtus podporován jak v ojedinělých akademických pracích, tak populárních televizních seriálech, jako jsou Simpsonovi nebo Akta X.
Plazma letí k zemi
Mýtus: Sluneční aktivita ovlivňuje počasí či podnebí na naší planetě.
Verdikt: pravda
Naše mateřská hvězda je tak velká, že by se do ní naše planeta vešla pohodlně skoro milionkrát. Není proto divu, že i drobné výchylky v jejím chování musejí náš svět viditelně ovlivňovat.
V pravidelných jedenáctiletých cyklech se střídají solární maxima a minima, tedy doby, kdy je Slunce nejvíce a nejméně aktivní.
Zatímco ve fázi minima je hvězda poměrně klidná, v maximech je její žhavá tvář posetá slunečními skvrnami a při četných erupcích vyvrhuje do vesmíru obrovská množství rozžhaveného plynu a plazmatu. Pokud se takový proud dostane k Zemi, nenechá naši planetu bez následků.
EpochaPlus.cz dodává:
Proud částicí vyvrhovaných ze Slunce nás však zasahuje nepřetržitě. Díky ochrannému obalu Země, magnetosféře, ale jeho důsledky tolik nevnímáme. Vidíme je jen například coby polární záři nebo při vyšší aktivitě způsobí drobné zvýšení teploty.
Vědci se dlouho snaží přijít na vztah solární aktivity se změnou podnebí či dokonce počasí na Zemi. Došli ke smíšeným výsledkům. Slunce dokáže při změně své aktivity ovlivnit podnebí na Zemi, děje se tak ale velice pozvolna a rozdíly jsou velmi malé. Přesto ale život na naší planetě ovlivňuje, a proto je tento „mýtus“ pravdivý.
Proč nepřerosteme dinosaury?
Mýtus: Kvůli gravitaci tolik nevyrosteme.
Verdikt: pravda
Kvůli gravitaci se tvarují do určité podoby už buňky a zemská tíže limituje jejich růst. Jak je ale možné, že dříve dorůstali nejen dinosauři, ale i ostatní zvířata mnohem větších velikostí než dnes?
Za to už není tak zodpovědná gravitace, ale složení atmosféry. Dříve bylo ve vzduchu mnohem více kyslíku. Dýchání a zároveň distribuce kyslíku do těla byly mnohem efektivnější, což dovolovalo organismům se zvětšovat.
Navíc zasáhla evoluce, která zjistila, že kvůli gravitaci je nápor na kosti a svalstvo velkých zvířat kladen obrovský nárok a jala se je zmenšovat. Podobně dopadl i člověk – proto mají extrémně vysocí lidé zdravotní problémy a jejich kostra a klouby trpí.
EpochaPlus.cz dodává:
Dnes už díky vesmírným letům vědci testují vliv velmi malé či nulové gravitace na lidský organismus a výsledky nejsou právě příznivé. Lidské tělo, zvyklé na gravitační tah, se z dlouhodobého hlediska neumí s jeho ztrátou poprat.
Dochází k řídnutí kostí, atrofuje svalstvo a lidé jsou navíc mnohem náchylnější k chorobám.
Těžko říct, jak by se člověk narozený v nízké či nulové gravitaci vyvíjel – to zatím vědci testovat nehodlají, na řadě jsou pokusná zvířata na palubě Mezinárodní vesmírné stanice.
