Také byste si dali něco sladkého? A preferujete tradiční české pochoutky? Tím lépe, výběr je bohatý. Pokud ale skutečně stojíte za zdejším původem, pozor na to! Protože téměř nic není tak české, jak to vypadá…

Třeba koláče či koláčky považujeme za české či moravské, ovšem konzumují je už ve starém Římě. A to dokonce i tradičně na svatbách, jako my dnes – aby byl manželský pár spokojený a plodný!

A když tedy sáhneme po něčem s českou značkou nebo chlubícím se „českým“ názvem? I tady je to často s původem úplně jinak!

Podvod ze stánku

STAROČESKÝ TRDELNÍK

Původ: rumunský

Maďaři či Angličané mu říkají komínový dort (kürtőskalác), Rakušané kobliha na klacku (Prügelkrapfen), Švédové dort pečený na jehle (Spettekaka). A Češi staročeský trdelník!

V tom je ale právě ten zádrhel – za počátky oblíbeného moučníku musíme spíš do Sedmihradska (dnes Rumunsko) a první recept najdeme v místní kuchařce z roku 1784.

Tehdy jde jen o obyčejné pečivo, později se začne sladit, zdobit karamelovou polevou a posypávat oříšky.

Ještě v 18. století se dostane na Slovensko a zachutná tu uherskému generálovi Józsefu Gvadányimu (1725-1801), který má ve službách právě sedmihradského kuchaře.

Tečka za masem

A kdy se válcovitá pochoutka ocitne u nás? Podle spisovatelky a odbornice na výživu Marie Úlehlové-Tilschové (1896-1978) někdy v polovině 19. století, díky tradici opékaní masa na rožni.

Poté totiž oheň ještě chvíli dohořívá, a to je ideální právě na opečení rozváleného kynutého těsta navinutého na tyči. Té se říká trdlo a odtud tedy český název trdelník!

První české záznamy pocházejí ze Slovácka a Podřipska, ovšem dlouhou tradici tu trdelník nemá. Když se začne maso připravovat jiným způsobem, trochu upadne v zapomnění.

Do stánků v Praze a postupně i v dalších městech se trdelník coby lákadlo pro turisty dostane až na sklonku 20. století.

Dvě spolu

LÁZEŇSKÉ OPLATKY

Původ: patrně německý

Jsme uprostřed 18. století, když kuchař v klášteře v Teplé dostane nevšední úkol. Upéct nějaký dobrý zákusek! Klášterní kuchyně však tehdy nejsou nejmodernější, proto kuchař použije zařízení na výrobu hostií.

Tradiční oplatky používané ke svatému přijímání přeci jen trochu vylepší! Přidá do těsta cukr a mléko a navrch je posype vanilkou, skořicí a oříšky. Všichni jsou nadšeni!

Kdo je slepil?

Hezký příběh z Teplé však není jediný. Z Karlových Varů například pochází ten o mlsném ruském carovi Petrovi I. Velikém (1672-1725), který si při svých návštěvách pochutnává na kulatých oplatkách s vyraženými reliéfy.

Stejných, které tu později okouzlí i geniálního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791).

Do Varů se prý recept dostal přes německé obyvatelstvo a oplatky se dlouho dělají jen suché. Dokud nezačne v penzionu Bílý Holub sloužit Němka Barbara Naslerová.

Když se provdá za Michaela Bayera, na svatbě se podávají právě lázeňské oplatky a Barbaře nedají spát! Zkouší různé experimenty, až jí napadne slepit dvě oplatky sladkou náplní!

Roku 1867 vzniká Bayerova firma na Karlovarské oplatky, které se nejprve pečou na kleštích oplatnicích vkládaných do pece.

Později čeká lázeňské oplatky ještě spor s Němci, ovšem Evropská unie je v roce 2011 označí za české.

Dieta pro Napoleona

HOŘICKÉ TRUBIČKY

Původ: francouzský

„Tohle jíst nemůžu, bolí mě žaludek,“ stěžuje si Napoleon Bonaparte (1769-1821) během tažení do Ruska svému kuchaři. Ten se mu snaží pomoci a upeče suché dietní oplatky! Jen pšeničná mouka s trochou mléka, oleje, žloutek a minimum cukru. A Napoleonovi to velmi zachutná…

Tento příběh je jen jedním z několika. Pokud je ale pravdivý, jak je to dál?

Zatočit, posypat, naplnit!

Napoleon v Rusku úspěšný není. Zdrcené vojsko se vrací domů a cestou zabloudí i do Rakousko-Uherska. Jeden zraněný muž se zastaví v Hořicích v Podkrkonoší a nemůže dál. Naštěstí mu poskytne péči jedna místní žena – paní Líčková.

Na zaplacení zraněný Francouz nemá. Ale protože jde právě o Napoleonova osobního kuchaře, prozradí ženě recept na císařovy oblíbené placičky!

Paní Líčková je nejprve peče jen pro rodinu, pak je ale její dcera začne prodávat místním. A mezitím někoho napadne svinout tenké těsto do ruličky!

Později výrobu zdokonalí cukrář Karel Kofránek (1854-1916), který na to vynalezne elektrický stroj. Nejprve jsou trubičky jen sypané, až po druhé světové válce je začne výrobce František Fejt plnit kakaovým krémem.

Tyto trubičky už jsou skutečně české, i když francouzský původ nezapře ani druhý příběh. Podle něj si na podobných pochutnává dávno před Napoleonem Ludvík XIV. (1638-1715). A dokonce již stočené je najdeme už na obraze z roku 1630!

Zázrak z medu

PERNÍK

Původ: egyptský

Mezi cennými nálezy z egyptských pyramid je i kousek zvláštní hmoty s medem. Je to perník! Připravuje se jako placky pečené na železných plátech a pochutnávají si na něm faraonové a bohatí již v době okolo 2000 př. n. l. Tedy rozhodně dávno předtím, než se začne psát jeho historie v českých zemích.

Tady musíme za počátky až do doby Karla IV. (1316-1378), kdy se perníkáři neboli cáletníci soustředí v Celetné (dříve Cáletné) ulici v Praze. Protože jde však o pokrm z medu a med je tehdy velmi drahý, perník není pro každého!

A perníkářství je rozhodně luxusním řemeslem, které bohužel zastaví husitské hnutí. Na další rozvoj si bude muset počkat až po třicetileté válce…

Pardubická kvalita

A co je na tom perníku vůbec tak zvláštního? Med slouží jako konzervant, a proto vydrží opravdu dlouho! Důležitou ingrediencí je ale zpočátku i pepř – přidávají ho tam mniši k klášterech, aby tak pikantní pečivo lépe chutnalo k mešnímu vínu. I proto se nejprve říká „peprník“.

Postupy se samozřejmě upravují, a když se přidá se hřebíček, badyán, kardamom, muškátový oříšek, anýz či levandule, vůni perníku už málokdo odolá.

Zvlášť pokud jde o ten Pardubic, kde dovolí výrobu v roce 1756 Marie Terezie (1718-1780) a dodnes se tu pyšní přísně tajnou recepturou!

A i když pravý Pardubický perník je dnes střežen ochrannou známkou, zdobené vykrajované tvary, nafoukaná srdíčka či kousky slepené marmeládou a polité čokoládovou polevou se vyrábějí napříč celou republikou.