Pierra de Coubertina, potomka starého francouzského šlechtického rodu, od mládí fascinují antické olympijské hry. S velkým zaujetím sleduje vykopávky v Řecku.
Před jeho očima znovu ožívá posvátná krajina Olympie, kde poměřuje své síly výkvět starořeckého světa.
Z celého srdce touží Pierre de Coubertin (1863–1937) oživit zaprášenou myšlenku a znovu uvést do chodu tradici olympijských her.
Pohyb považuje za základ každé rozumné výchovy a olympijské hnutí za cestu k mravní ušlechtilosti a čistotě, která napomůže k obroušení hran mezi státy a národy. „Sváry se přesunou z válečných bojišť na sportovní hřiště,“ je přesvědčen Coubertin.
V listopadu 1892 svou vznešenou ideu poprvé představí veřejnosti. Na zasedání Unie francouzských atletických spolků v amfiteátru pařížské Sorbonny se však nedočká očekávaného ohlasu.
Česká stopa
Uběhnou dva roky, když Coubertin sezve zájemce o své myšlenky do Paříže na Mezinárodní kongres pro obnovení olympijských her. Zasedá v Sorbonně a skončí jednomyslným rozhodnutím o znovuoživení olympiád.
V plánu je opakovat je se čtyřletým odstupem v hlavních světových městech. A kde jinde začít než v Athénách. Je ustanoven dvanáctičlenný Mezinárodní olympijský výbor.
Jedním z jeho členů je i Čech Jiří Guth-Jarkovský (1861–1943) a sám Coubertin se ujímá funkce generálního tajemníka. Nastávají dva roky náročných příprav, které se neobejdou bez problémů.
Ve stínu krize
Největší překážkou je paradoxně řecká vláda. „Taková událost je pro naši zemi finančně neúnosná!“ bouří se proti pořádání olympijských her ministerský předseda Charilaos Trikoupis (1832–1896).
Řeckem v tu chvíli zmítá finanční krize. V roce 1895 dokonce vyhlásí státní bankrot. Kdoví, jak by vše dopadlo, nebýt pomoci zámožných Řeků.
Velkorysý obchodník Georgios Averof (1815–1899) nechá na své náklady opravit Panathénský stadion, další prostředky získává organizační výbor v čele s korunním princem Konstantinem (1868–1923) z veřejné sbírky nebo prodejem poštovních známek se sportovní tematikou.
Charilaos Trikoupis po vítězství přívrženců olympijských her v Athénách podává demisi.
První šampióni
Dne 6. dubna 1896 prohlásí řecký král Jiří I. (1845–1913) před zraky 80 000 diváků na zrekonstruovaném Panathénském stadionu první olympijské hry novověku za zahájené.
Muži ze čtrnácti zemí na nich poměří své síly v 9 sportech a 43 disciplínách. Oceňováni jsou jen první dva sportovci v každé disciplíně. Vítězové dostávají stříbrnou medaili a olivový věnec, druzí jsou odměněni medailí z mědi a věncem vavřínovým. A tak se rodí první novodobí šampioni.
Ze Spyridona Louise (1873–1940), do té doby bezejmenného poslíčka a nosiče vody, je po vítězství v maratonu národní hrdina.
Cyklista Aristidis Konstantinidis si dojede pro vítězství v silničním závodě na vypůjčeném kole jednoho z diváků.
Ir John Pius Boland (1870–1958) přijede do Athén původně jako turista, nakonec zvítězí jak v tenisové dvouhře, tak ve čtyřhře.
Vše končí 15. dubna.
V roce 1925 se dočkají i příznivci zimních sportů. Na kongresu v Praze je rozhodnuto o pořádání samostatných zimních olympijských her ve čtyřletém cyklu.
Za první zimní olympiádu je dodatečně uznán Mezinárodní týden zimních sportů, který o rok dříve hostí francouzské Chamonix. Až do roku 1992 se obě události konají ve stejný rok. V současnosti je jejich pořádání posunuto tak, aby se střídaly po dvou letech.
