Příroda si odnepaměti libuje v rozmanitosti, ať už se to týká čeho chce. Dokonce něčeho tak nepatrného a nestálého jako jsou zorničky, příslovečná okna do duše. Lidské kulaté panenky rozhodně neslouží jako etalon pro ostatní živočišné druhy.

Známe svislé a úzké jako čárka, půlkruhové, kulaté i vodorovné Jejich tvar přitom není žádnou náhodou, ale výsledkem pečlivého výběru evoluce.

Oko je bezesporu jedním z nejlepších vynálezů, kterými nás příroda kdy obdařila. Její štědrosti se vyrovná pouze její smysl pro originalitu.

Ve zvířecí říši se oko objevuje poprvé během kambrické exploze zhruba před 540 miliony lety a od svého vzniku prodělá drastický vývoj od pouhého shluku několika světločivných buněk po kulovité útvary vepředu či po stranách lebky jak je známe nyní.

Zorničky jsou jen jednou z jeho mnoha částí, dokonce ani ne částí v pravém slova smyslu hmatatelnou – jsou pouhými otvory v duhovce, kterými skrze čočku dopadá světlo na sítnici.

Přesto v přírodě nacházíme rozdíly v jejich tvaru i u zvířat, která jsou si příbuzná jak druhem, tak životním stylem. Zornice vlků jsou kupříkladu kulaté, podobné lidským, jejich protějšek ze stejné čeledi psovitých šelem, liška, má však pouhé svislé čárky.

Náhoda? Těžko. Na ty Matka příroda nevěří.

Plížení a jídelníček

Populární názor, že zornice slouží pouze k propouštění světla, podrobili kritice přírodovědci z Kalifornské univerzity v Berkeley a pokusili se najít univerzálnější vysvětlení.

Jejich výzkum zahrnuje 214 vybraných savců a hadů, které kategorizují podle jídelníčku, doby jejich aktivity v průběhu dne a tvaru zornic.

Predátoři se dále dělí podle způsobu, jímž si opatřují potravu, na lovící ve smečkách jako vlci a na ty, kteří se ke kořisti plíží a útočí skokem. Jak už to bývá, prim nehraje pouze jeden faktor, ale kombinace několika.

Koulení očima

Býložravci jako koně, ovce, antilopy nebo jelenovití s očima po stranách hlavy mají v naprosté většině panenky orientované horizontálně, což jim umožňuje sledovat během pastvy široký úhel svého okolí.

Schopnost naprosto nezbytná pro zpozorování blížícího se lovce a únikové cesty v terénu.

Vodorovný tvar pupily v jedné rovině se zemí propouští na sítnici pasoucích se zvířat více světla zepředu a ze stran a omezuje jeho příjem svrchu, díky čemuž jim poskytuje panoramatický obraz okolí.

Ten je natolik dokonalý, že i během sklánění hlavy k rostlině se úhel panenky vůči horizontu nezmění. Tomuto ději se říká cyklovergence. Celé oko se při něm dokáže v lebce otočit o 50° i více stupňů a zvíře nikdy neztrácí přehled.

Rozhoduje výška

Na predátory, z nichž evolučně pochází i člověk, s očima vepředu hlavy připadá poněkud širší škála tvarů. Pomocí srovnání počítačem generovaných obrazů viděných svislými, kulatými či půlkruhovými panenkami, se vědcům konečně podařilo pochopit proč.

Svislé zornice se vyskytují především u plíživých lovců, jako je třeba kočka domácí, neboť umožňují mnohem lepší odhad vzdálenosti. Nezbytný předpoklad pro vypočítání skoku bez nutnosti pohnout hlavu, což by mohlo vést k odhalení.

O tom, proč někteří predátoři disponují zornicemi kulatými, se člen výzkumného týmu Gordon Love vyjadřuje takto: „Předpokládali jsme, že u masožravců závisí tvar zorničky na jejich výšce, a tento odhad se potvrdil.

Zatímco malí predátoři jako jsou kočky, lišky nebo hadi, mají panenky svislé, 82 % zkoumaných zvířat, která dosahují výšky přes 42 centimetrů, jako tygři nebo vlci, má panenky kulaté. Korelace mezi výškou a tvarem je tedy zřejmá.“

Tvary nerozluštěné

Navzdory posunutí výzkumu o značný kus dál si příroda úplné řešení stále ponechává pro sebe.

Existují výjimky z pravidla (například masožravé mangusty, které však mají vodorovné zornice), i jedinečné tvary pupil, pro jejichž účel objasnění nemáme (vlnovky u sépií, či oči gekonů). Alespoň prozatím. Matka příroda, jak víme, na náhody nevěří.