„Kakao vůbec není k dostání,“ zlobí se v polovině 40. let 20. století Pietro Ferrero, který připravuje zákusky pro svoji cukrárnu. Na evropském kontinentě právě skončila 2. světová válka a kakao je luxusem určeným jen pro bohaté. Výroba čokolády se proto hodně prodraží.
„Obyčejní lidé si čokoládu vůbec nemohou dovolit,“ lituje Pietro Ferrero (1898–1949) majitel malé cukrárny a výrobny sladkostí v italském městečku Alba. Lítost ale vystřídají i obchodní úvahy.
Kdo bude předraženou a nedostatkovou čokoládu kupovat, když lidé nemají peníze? Nebylo by lepší připravit nějaký pamlsek i pro chudé?
Brzy se mu proto rodí v hlavě nápad, jak vytvořit cenově dostupnou lahůdku, ve které by část kakaových bobů na výrobu čokolády nahradil něčím levnějším. Tak aby si výsledný krém mohl dovolit opravdu každý. Ve své cukrárně v Albě proto experimentuje.
Všimne, že v oblasti italského Piemontu, kde žije, roste spousta lísek, stromů s malými a velmi chutnými oříšky. Proto dostane nápad nahradit jimi čokoládu.
Ženu vzbudí o půlnoci
„Můj dědeček se snažil najít tento recept. Byl tím úplně posedlý,“ říká Giovanni Ferrero, současný šéf proslulé rodinné firmy na výrobu sladkostí. Pietro v miskách opatrně rozmíchává do hladkého krému suroviny a pak je nechává ztuhnout.
Konečně má v roce 1946 Pietro pocit, že našel ten správný poměr všech ingrediencí. Nemůže to vydržet a chce se pochlubit rodině. Ze samé radosti proto o půlnoci vzbudí svoji ženu a doslova jí vnutí do úst lžíci s pomazánkou. „Jaké to je?
Co si o tom myslíš?“ ptá se jí nedočkavě a dychtí po odpovědi. Teprve když mu žena odsouhlasí, že chuť je skutečně skvělá, je si jistý sám sebou. Je totiž příliš skromný. Nyní už je ale přesvědčený, že má smysl novinku nabídnout i zákazníkům ve své cukrárně.
Maminky si stěžují
Vyrobí proto pomazánku, kterou nazve Gianduja. Jméno připomíná místní karneval. Pochoutka se skládá z 50 % lískových oříšků a 50 % čokolády, tedy kakaových bobů.
Vytvoří ze směsi kostku podobnou tvaru bochníku chleba a nechává ji zabalit do potištěného alobalu. Tak se bude Gianduja dobře krájet a pokládat na chleba. Maminky snadno mohou pro své děti vyrobit sendvič k svačině.
Malá holčička si rozbalí ve škole jídlo, které jí rodiče přichystali. „Fuj, chleba nechci,“ ušklíbne se a krajíc letí do koše. Zato do ztuhlé sladkosti se s radostí zakousne.
„Děti si pochutnávají jenom na Gianduje a chleba házejí do koše,“ stěžují si maminky samotnému Pietrovi.
Kostku chleba promění v pastu
Cukráře to mrzí, vždyť si ještě dobře pamatuje doby válečného nedostatku a takhle plýtvat chlebem, to je prostě ostudné. V tom je s matkami neposlušných ratolestí zajedno. Přemýšlí proto o tom, jak problém vyřešit.
Ví, že těžko donutí děti, aby se chovaly jinak. Nakonec je všechno ale překvapivě jednoduché. Jeho syn Michelle Ferrero (1925–2015) začne v roce 1951 pomazánku vyrábět nikoli v tuhých kostkách, ale jako pastu.
Dětem pak prostě nezbude nic jiného, než sníst celý chleba potřený lahodnou pomazánkou. „Supercrema Gianduja“, roztíratelná verze, si získává v nové podobě obrovskou popularitu. V roce 1964 získává pochoutka nový název Nutella, odvozený ze slova Nut (oříšky).
Lidé si hned od začátku pomazánku zamilují. Je totiž mnohem levnější. Kilo čokolády vyjde na šestinásobek ceny stejného množství pomazánky.