Vítězové i poražení na svém kontě obvykle ve všech válečných šarvátkách měli na svém kontě i spoustu padlých. Kdo se dřív staral o vojáky, zraněné či padlé v bitvě? Tato starost obvykle padla na ty vojáky, kteří přežili. Pokud žádní nebyli, mohl to být někdo z místních lidí.

První organizovaná pomoc přichází až v polovině 19. století, a to během občanské války ve Švýcarsku roku 1847 a hlavně za krymské války v letech 1853–1856. Během tohoto konfliktu vzniká dokonce organizace dobrovolnické zdravotnické péče pro raněné vojáky, která zaopatřuje i padlé.

Když nikdo nepomáhá

Později, po bitvě u Solferina, která se odehrává mezi Rakušany, Italy a Francouzi 24. června 1859 (jeden z rozhodujících střetů druhé italské války za nezávislost), roste potřeba postarat se o raněné a padlé ještě více.

Na obou stranách je jich totiž tehdy dohromady na 40 000. Raněným tu bohužel nikdo nepomáhá.

Tato situace velice zasáhne švýcarského podnikatele a humanistu Henryho Dunanta (1828–1910), který následoval Napoleona III. v jeho tažení do Itálie a sepíše svoje otřesné zážitky z této bitvy v knize Vzpomínky na Solferino. Publikace vychází v roce 1862.

Získá Nobelovu cenu

Příšerné podmínky, jež ranění na vlastní kůži zakusí, Dunanta přimějí k ráznému činu. Nechce nechat situaci jenom tak, proto následně požádá evropské vladaře o pomoc při tvorbě mezinárodní dobrovolnické organizace, pečující o raněné a mrtvé z bojů.

V roce 1863 se tak zrodí Mezinárodní červený kříž.

26. – 29. října 1863 se v Ženevě koná ustavující konference mezinárodního výboru této organizace, jejímž cílem je poskytnout bezplatnou lékařskou péči a humanitární pomoc lidem, které postihly válečné konflikty. Účastní se jí zástupci 16 evropských zemí. Dunant za tento krok v roce 1901 získává první Nobelovu cenu míru.