Japonsko zažívá ve 2. polovině 19. století převratné změny. V roce 1869 dochází v japonském městě Edo ke sjednocení Konfuciánské Akademie, lékařské školy a jazykové výuky na Úřadu pro studium knih barbarů do jedné školy. O osm let později se z ní stává Tókjó daigaku, 

Tokijská univerzita, která představuje vrchol vzdělávání. Zahrnuje tehdy čtyři fakulty: právnickou, vědeckou, lékařskou a literární.

Ministerstvo vzdělávání, které existuje od roku 1871, dostane za úkol přebudovat systém někdejších lenních škol pro samuraje a klášterních škol do úplně nového systému.

Inspiraci hledají ve Francii a v USA. Nejdříve ministr Arinori Mori Fukuzawa (1847–1889) vyhlašuje16 měsíční povinnou školní docházku, pak ji v roce 1880 prodlouží na tři a nakonec na šest let.

Reforma je pro ministra pěkným oříškem, i když má k ruce amerického poradce. „Ještě roku 1886 školy navštěvovalo jen 46 procent dětí ve školním věku, rozhodující zlom přišel až s koncem století, kdy roku 1905 se poměr vyšplhal na 95 procent,“ uvádí americký odborník na japonské dějiny Edwin O. Reischauer (1910–1990).  

Krušné začátky dopravy  

Málo splavných řek a použitelných silnic je velký problém, který sužuje japonskou ekonomiku. Hirobumi Itó (1841–1909), který roku 1873 usedne do křesla nedávno založeného ministerstva veřejných prací, musí tento problém řešit.

Říká se totiž, že „náklady na dopravu zboží z Evropy odpovídají nákladům na dopravu téhož zboží pouhých 80 kilometrů po japonském vnitrozemí.“ Proto se začíná rychle stavět železnice. Chybí ale peníze i technika, a tak musí vypomoci britští inženýři a britská půjčka. První trať o délce asi 30 km mezi Jokohamou a Tokiem se otevírá roku 1872. O dva roky později už vlaky jezdí i mezi Kóbem a Ósakou, později zajíždí až do Kjóta. Ovšem první železnicí, kterou zvládnou Japonci vybudovat sami bez cizí pomoci, je teprve 16kilometrový úsek mezi Kjótem a Ócu z roku 1880.  

Zakladatel Mitsubishi má svůj podnik na povel  

Bývalý venkovský samuraj z Tosy, Jataró Iwasaki (1834–1885) zakládá roku 1870 loďařskou společnost Mitsubishi, ke které později přibývají další firmy včetně těžařské. První úspěchy budoucímu celosvětovému gigantu zajistí v letech 1874–1875 smlouva s japonskou vládou o přepravě japonských vojáků a vojenského materiálu. Na oplátku Mitsubishi intenzivně podporuje vládu. Iwasaki ve svém podnikání sází na samurajské osobní kvality a naprostou věrnost a oddanost své práci.

Rád si vychutnává své postavení na vrcholu firemního žebříčku a svůj podnik udržuje pod dokonalou osobní kontrolou.  

Prezident banky stihne šéfovat 500 firmám  

„Podnikání je vzrušující,“ tvrdí vyznavač konfuciánské víry Šibusawa Eiiči (1840–1931). Ve čtrnácti letech se zapojuje do rodinného podnikání, rychle ale pochopí, že japonský model společnosti, kde jsou nejvýše postavení samurajové existenčně závislí na nejníže postavených obchodnících (slovo obchodník má tehdy v Japonsku hanlivý význam), už nemá šanci uspět. „Je třeba spojit duši samuraje a talent obchodníka…soukromé obohacování by mělo pozvednout obecnou prosperitu, ne se s ní dostávat do konfliktu,“ říká. 

Úspěšný podnikatel se během svého života zapojuje do financování a řízení několika set (některé prameny uvádějí až 500) společností. Jeho dítětem je například Ósacká přádelna bavlny nebo První národní banka, jejímž je léta prezidentem. „Šibusawa se přirozeně dostal do role toho, kdo přesvědčuje, a valnou část jeho podnikatelského postavení tvořilo poradenství nebo čestně funkce,“ vysvětluje australský historik Richard Mason (1934–2009).