Důkaz o kulatosti Země poskytl portugalský mořeplavec světu náhodou, když si při cestě za kořením na ostrovy Moluky zvolil místo východní cesty západní směr.

Z pěti lodí, které vypluly ze španělské Sevilly, se po třech letech na moři vrátila jediná, a ještě bez Magalhãese. S jakými strastmi se kapitán při plavbě potýkal?

Na „Ostrovy koření“, tedy Moluky a Ternate, ležící v Indonésii, se Magalhães dostal poprvé v roce 1511. Rostla na nich bujná vegetace včetně koření, jakými byly např. muškátový oříšek či hřebíček, jež bylo v Evropě velmi ceněné.

Tyto ostrovy si proto zvolil i za cíl své cesty kolem světa. Hodlal k nim doplout nikoli kolem Afriky, jak bylo tehdy zvykem, ale chtěl se vydat na západ a plout kolem Brazílie, kterou 22. dubna 1500 objevil jeho krajan Pedro Álvares Cabral (1467–1520).

Zřekl se národnosti i jména

Ač byl Fernão de Magalhães Portugalec, na svoji největší dobrodružnou výpravu se vydal pod španělskou vlajkou. Kvůli nelegálnímu obchodu s Maury během svých předchozích plaveb byl totiž z portugalských státních služeb roku 1514 propuštěn.

Na základě toho se zřekl svého národa a přijal španělské jméno Fernando de Magallanes. Tím podle Portugalců „ztratil čest.“ Pocházel přitom ze šlechtické rodiny. Jeho otec, Pedro Rui de Magalhães, byl starostou města Sabrosy na severovýchodě Portugalska. Tam se Fernão zřejmě roku 1480 také narodil.

Inspirace od českého rodáka

Jeho rodiče zemřeli, když mu bylo deset let. Ve dvanácti se stal pážetem na portugalském královském dvoře v Lisabonu. Fernão se zajímal především o geografii a astronomii.

Setkal se zde i s Martinem Behaimem (1459–1507), mořeplavcem a kartografem, jenž se zřejmě narodil v Českém Krumlově a který stvořil nejstarší dodnes dochovaný glóbus. Na moře se Magalhães dostal poprvé ve dvaceti letech, plul do Indie či Maroka. Právě tam si roku 1513 zranil koleno, a tak doživotně kulhal.

Pro koření na západ

Po příchodu do Španělska nabídl své služby králi Karlovi V. (1500–1558). Ten dne 22. března 1518 schválil jeho expedici na západ až k Ostrovům koření.

Pětice karavel (Trinidad, San Antonio, Concepción, Victoria a Santiago) vyplula ze španělské Sevilly 10. srpna 1519. Na cestě doprovázelo Magalhãese celkem 270 mužů různých národností, převážně šlo o Španěly a Portugalce.

Mezi posádkou lodí byl také italský dobrodruh Antonio Pigafetta (1491–1534), který si o výpravě vedl záznamy a jako jeden z mála cestu přežil.

Vzpoura kapitánů

První zastávkou flotily byly 26. září Kanárské ostrovy, kde námořníci doplnili zásoby.

Od svého tchána tam Magalhães obdržel tajnou zprávu, že proti němu kastilští kapitáni jeho lodí plánují vzpouru a že jsou mu v patách dvě karavely vyslané portugalským králem, kterému se nelíbilo, že jeho někdejší chráněnec slouží konkurenční námořní mocnosti.

Magalhães se proto místo přímé cesty na západ rozhodl pro cestu na jih podél pobřeží Afriky.

Vzpurný Cartagena chce Magalhãesovu smrt

Když flotila dosáhla rovníku, zasáhla ji série silných bouří, které hrozily převrácením lodí. Po dvou týdnech se konečně ocitli v klidných rovníkových vodách. Na palubách karavel to však vřelo.

Juan de Cartagena, velitel San Antonia, se ostře postavil proti Magalhãesovi, který přikázal kvůli homosexuálnímu styku uškrcení jednoho z námořníků. Fernão nechal vzpurného Cartagenu zatknout.

Ten spoléhal na loajalitu dalších dvou španělských kapitánů, na které křičel: „Tak ho sakra probodněte!“. Ale ani jeden z nich se zaútočit na Magalhãese neodvážil. Zároveň mu však nedovolili Cartagenu zabít.

Poprava kapitánů

Až v březnu 1520 se Magalhães konečně rozhodl zastavit a přezimovat v zálivu Puerto San Julian. Po týdnech útrap už byli námořníci vyčerpaní a vzteklí, takže se mezi nimi snadno rozhořela vzpoura. Tu opět vedl Cartagena.

Situace byla vážná, vzbouřenci ovládali tři z pětice lodí flotily. Nakonec se těm, kteří zůstali věrni Magalhãesovi, podařilo léčkou získat obsazené lodě zpět. Velitelé karavel Concepción a Victoria byli popraveni.

Cartagena nebyl sťat, ale byl vysazen na malém pustém ostrově, kde ho čekala jistá smrt.

Ztráta první lodi

Dne 24. srpna 1520 se flotila dala opět do pohybu, následně na téměř dva měsíce zakotvila u ústí řeky Santa Cruz. Zde ztratil Magalhães první ze svých lodí, Santiago, kterou bouře vyhodila na mělčinu, kde se karavela převrátila.

Námořníci se zachránili, ale zásoby ne. Strávili tak dva týdny pojídáním říčních krabů, než se jim dostalo pomoci. Flotilu dále sužovaly bouře a nedařilo se jim najít průliv, kterým by pod Jižní Amerikou propluli.

Konečně průliv!

Až 21. října 1520 se na námořníky usmálo štěstí. Konečně objevili místo, které tak dlouho hledali. Magalhães průliv pojmenoval „Kanálem všech svatých“, protože jím proplouvali 1. listopadu, ale dnes je známý jako Magalhãesův průliv.

Při jeho proplouvání se ztratila loď San Antonio. Když se jí nepodařilo najít zbytek flotily, vzbouřila se posádka lodi proti kapitánovi a rozhodla se vrátit do Španělska.

Do sevillského přístavu dorazila karavela 6. května 1521. Aby se námořníci obhájili, obvinili Magalhãese z kolaborace s Portugalci a ze vzpoury proti španělskému králi. Slavný mořeplavec tak upadl v nemilost už druhého panovníka.

Zbylé tři lodě flotily propluly bezpečně průlivem a dne 28. listopadu 1520 dorazily k novému oceánu. Jeho vody byly tak tiché, že jej Magalhães označil za Mar Pacífico čili Tichý oceán.

Červavé suchary a krysí hody

Velitel se domníval, že na Moluky to bude trvat již jen pár dní, ovšem cesta se protáhla na čtyři měsíce, během kterých nespatřili námořníci žádnou zemi. Došlo jim jídlo i voda, posádku trápily kurděje. Pigafetta ve svých záznamech situaci popsal:

„Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, …, a také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby stěžeň stožárové lano nepředřel…. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich dost bylo.“

Magalhães zabit v boji s domorodci

Až 6. března 1521 dorazili na Mariánské ostrovy, kde se dosyta najedli a napili. O deset dní později pak dopluli na ostrov Homonhon na Filipínách. V tu chvíli zbývalo z původních 270 jen 150 mužů.

Magalhães se díky svému otrokovi dokázal domluvit s místním vládcem, rádžou Humabonem, kterému přislíbil pomoc v boji s kmenem sousedního ostrova. V bitvě byl však Magalhães 27. dubna 1521 zabit.

Do čela výpravy se tak místo něj postavil Juan Sebastián Elcano (1476–1526), kormidelník lodi Victoria.

Zapálená Concepción a rozpadlý Trinidad

Těm, kteří boj přežili, se podařilo prchnout na lodích Trinidad a Victoria, třetí Concepción museli na místě spálit, protože už nebylo dost mužů, kteří by ji obsluhovali. Poslední dvě lodě flotily dopluly na Moluky, kde naložily koření pro španělského krále.

Jenže zchátralá loď Trinidad náklad neunesla a její trup praskl. Musela tedy zůstat na ostrovech. Po opravě se pak loď vydala na cestu zpět, ale padla do portugalského zajetí. Z něj se roku 1527 vrátil do Španělska jen kapitán Espinoza se třemi muži.

Triumfální návrat se nekonal

Na zpáteční cestu se tak z celé flotily vydala pouze Victoria s padesátkou mužů na palubě. Plula Indickým oceánem směrem ke Kapverdám. Cestou zemřely další dvě desítky námořníků vyčerpáním.

Na ostrovech jich pak třináct padlo do portugalského zajetí, z něhož byli později propuštěni. Do Španělska se tak 6. září 1522, po 3 letech a 29 dnech na cestě, vrátil Elcano s pouhými 18 muži na palubě jediné lodi.

Cesta těchto odvážných mořeplavců, kteří obepluli Zemi a potvrdili, že je kulatá, však inspirovala řadu dalších objevitelů.