„Když přivezli její ostatky z Kavkazu a my jsme šli ve smutečním průvodu, byl Lenin k nepoznání.
Kráčel se zavřenýma očima a my jsme byli přesvědčeni, že se zhroutí,“ líčí Leninova dávná přítelkyně Alexandra Kollontajová pohřeb Inessy Armandové, revolucionářovy milenky. Smrt jeho lásky znamená pro vůdce bolševické revoluce velkou ránu.
Rus Vladimír Iljič Uljanov (1870–1924) dostává v roce 1891 od své učitelky Appolinariji Jakubovové (†1913/1917) košem, když jí nabídne sňatek.
Tehdy nastává ta pravá chvíle pro Naděždu Krupskou (1869–1939), která tehdy učí na stejné škole jako Jakubovová. „Později se bude velice spekulovat o tom, zda Lenin Krupskou skutečně kdy miloval.
Anebo zda ho prostě – psychicky bezbranného – sama uhnala,“ tvrdí současný německý autor Reinhold Dörrzapf. Když se budoucí manželé poprvé roku 1894 setkávají na večeři v petrohradském bytě inženýra Klassona, debatuje se tu o socialismu.
Mladý Lenin si Krupské hned všimne. Zřejmě se mu i líbí. Má velká pěkně vykrojená ústa a velké oči daleko od sebe a ani zdaleka nepřipomíná nemocnou ženu na fotografiích z pozdějších let. Za to Krupskou plešatý mužík napoprvé moc nenadchne.
„Je to arogantní zakrslík,“ míní po prvním setkání. Vadí jí, že se vysmívá jednomu společnému příteli, který horečně agituje pro vzdělávání dělníků. Lenin sám by nikoho neškolil a nejraději hned dělal revoluci…
Tchyně dobře vaří
Svatba se koná v červenci 1898. Novomanželé zažívají na jihu Sibiře krásné léto. Naďa potěšila Lenina tím, že mu přivezla téměř polovinu jeho rozsáhlé knihovny. Je mu také schopnou sekretářkou.
Už o poznání menší radost ženich ale má z jejího doprovodu – přijíždí s ní totiž i její matka Jelizaveta Vasilijevna Krupská (1836–1915). Tchyně má pořádně nabroušený jazyk a nenechává na zeti nit suchou.
„Je to bezbožník,“ kritizuje ho věřící žena. Ovšem Lenin přijde brzy na to, že i přítomnost tchyně má své klady. Například, na rozdíl od své dcery, skvěle vaří. Všichni tři si proto žijí docela spokojeně.
Jenže Lenin se chystá změnit svět, a jakmile se nachýlí ke konci jeho sibiřské vyhnanství, míří pryč z Ruska. Odjíždí do Mnichova.
Upovídaná paní
V Německu má v úmyslu vydávat marxistický časopis Jiskra, který po ilegálních cestách poputuje až do Ruska. Ruským marxistům v exilu čile pomáhají němečtí sociální demokraté. Nabízejí jim úkryty, konspirační adresy.
Brání je před ruskou carskou tajnou policií, zvanou Ochranka. Dlouhé prsty carských špionů díky spolupráci s bavorskou policií ale dosáhnou až do Německa. Když i Krupské skončí doba vyhnanství, přijíždí za svým mužem do Mnichova.
Bere si na starosti redakční agendu, související s vydáváním Jiskry. Problémem se ovšem stává Nadina upovídanost. Kolem Lenina se rojí neznámí Rusové a brzy všichni pochopí, že carská policie už přesně zná cesty, kterými Jiskra putuje.
Potkává svého hrdinu
Redakce se proto v roce 1903 stěhuje do Londýna. Manželé se znovu musejí rozloučit. V následujících letech se vídají sporadicky. Lenin nakonec zakotví v Paříži a tam v roce 1909 potkává okouzlující intelektuálku Inessu Armandovou (1874–1920).
Po rodičích Francouzka byla provdaná za bohatého ruského liberála Alexandra Armanda. Porodila mu dva syny a tři dcery, ale roku 1903 od něj utekla. Manželství ji nudilo. Leninovými spisy se doposud rozptylovala.
Jeho přítomností ve městě nad Seinou je očarována. 40letému revolucionáři se žena také líbí. Má vysoké čelo, bohatý závoj kaštanových vlasů, velké oči v široké tváři. Naďa, která už je opět s manželem, s klidným svědomím odjíždí s matkou na letní dovolenou. Netuší, co se může stát…
Odejít ji nenechá
Po návratu Krupská od přátel překvapeně poslouchá, jak si její muž tyká s Inessou. Jde o něco nepředstavitelného. V té době je zvykem tykat jenom nejbližším členům rodiny nebo velmi úzkému okruhu přátel, rozhodně ne cizí ženě.
Navíc Inessa už bydlí přímo naproti Leninovým. Naďa se snaží potlačit žárlivost. „Zůstanu s tebou už jenom jako tvoje sekretářka a spolubojovnice,“ nabízí tehdy údajně Leninovi, když vidí, co se mezi ním a Inessou děje. Vladimír ale odmítne.
Soužití, kdy je Naďa manželkou a Inessa milenkou, mu vyhovuje. Ani Armandová nemá na tomto stavu chuť nic měnit. „I prchavá vášeň a svazek je poetičtější a čistší než polibky bez lásky mezi manželi,“ píše v roce 1914 do brožurky pro ženské hnutí. Vyznává volnou lásku.
