Naše životní cesta je dlouhá a leckdy pořádně trnitá, na konci té pracovní nás však čeká sladká odměna v podobě zaslouženého odchodu do penze. Ten však nebyl vždy takovou samozřejmostí, jakou je dnes. Kdy jsme se ho dočkali a komu za něj vlastně vděčíme?
Ocitáme se na přelomu 13. a 14. století. Na českém a polském trůnu se vztyčenou hlavou sedí Václav II. (1271–1305), předposlední král z rodu Přemyslovců.
Jeho tým italských právníků právě dokončil poslední úpravy nového horním řádu složeného ze čtyř latinsky psaných knih. Nese název Ius regale montanorum a pojednává o horách, osobách v hornictví a soudech, upravuje podmínky pro těžbu a zpracování stříbra.
Záchrana před vyhladověním
Zákoník je díky svým ustanovením, které v té době nemají obdoby, přeložen do mnoha jazyků a používán v řadě světových zemí – řídí se jím dokonce až v Latinské Americe. Takto širokou oblibu si vyslouží svou pokrokovostí v podobě sociálního zajištění horníků.
Ti díky němu moc dobře vědí, že pokud se při práci zraní či onemocní, nejsou spolu s celou rodinou, kterou živí, odkázáni ke smrti vyhladověním.
Úspěšný zákoník v platnosti zůstane více než 500 let a účinnost v zemích Koruny české ztrácí v polovině 19. století, poté, co se Evropou prožene průmyslová revoluce.
Zákoník krále Václava obsahuje mimo jiné i pravidla k zajištění bezpečnosti práce.
Položí základní kámen
Ta s sebou kromě zásadní proměny zemědělství, výroby, těžby a dopravy přinese také naléhavou potřebu zabezpečení obyvatelstva v nemoci a stáří. Koncem 80. let je tak evropskému lidu jasné, že je nejvyšší čas začít řešit otázku sociální politiky státu.
Tohoto nelehkého úkolu se chopí německý kancléř Otto von Bismarck (1815–1989), který roku 1881 zavádí nový, moderní systém sociálního pojištění, které je první svého druhu, stane se pro ostatní země vzorem a vzejde z něj i současný systém sociálního pojištění.
V té době jde o převratnou myšlenku – všichni, kteří pracují, podle něj musejí odvádět povinné příspěvky, které jim zajistí nárok na jednotlivé dávky a důchody.
Jedinečná událost
A Bismarck se pečlivě zaměří i na to, aby výše poskytovaných dávek odpovídala jejich životní úrovni. Má to však jeden malý háček – věk odchodu do důchodu kancléř stanoví na 70 let, průměrná délka života se však na konci 19. století pohybuje kolem 45–55 let.
Dočkat se penze je proto mimořádná senzace, o které píší noviny. A když už se to nějakému šťastlivci náhodou povede, málokdy má dost času na to, aby si vyplácené renty stihl užít. Státní pokladna proto jásá – tehdejší starobní důchody ji téměř vůbec nezatěžují.
I v nemoci bude líp
Kancléřovou politikou se nechá inspirovat předlitavský předseda vlády a sociální reformátor Eduard Taaffe (1833–1895), jehož vláda roku 1889 přichází se zákonem o nemocenském pojištění, který přinese důležitou úpravu zabezpečení v nemoci.
„Trvá-li nemoc déle než tří dnů a je-li nemocný výdělku neschopen, náleží mu ode dne onemocnění za každý den příspěvek nemocenský ve výši 60 % v příslušném okresu soudním obvyklé denní mzdy obyčejných, povinnosti pojistné podléhajících dělníků.
Podpora se má poskytovati tak dlouho, dokud nemoc trvá,“ hlásá kupříkladu.
Taaffe zase zaměstnancům uleví v případě nemoci.
Česká rarita
Českoslovenští občané se důchodů dočkají ve druhé polovině roku 1924, kdy je přijat první zákon o sociálním pojištění.
Věk odchodu do důchodu stanovuje na 65 let, přestože je střední délka života menší, zahrnuje však všechny zaměstnance, vynechává pouze osoby samostatně výdělečně činné.
Rok 1965 si pro pracující připraví nečekané překvapení – zákon, který stanovuje rozdílný věk odchodu do důchodu pro muže a ženy. Jedná se o mezinárodní raritu, která v platnosti zůstane až do roku 1996, kdy je nastartován stálý růst věku odchodu do důchodu.
