„Nikoho nešetřete!“ povzbuzují bojovnost ve svých mužích velitelé na obou stranách. Vojáci Říma a Pontu pouze čekají na povel ke zteči, když v tom světlo ozáří oblohu a skrz mraky proletí hořící meteorit, který dopadne přímo mezi dvě nastartované armády.
Pověrčiví zbrojnoši, ale i jejich vojevůdci, mají úkaz za boží znamení a všichni se raději rozutečou.
Podivná událost, která v roce 72 př. n. l. ještě před svým vypuknutím ukončí jednu z bitev mezi římským vojevůdcem Lucullem (asi 118–57 př. n. l.) a pontským králem Mithridatem VI. (134–63 př. n.
l.), je technicky vzato první bitvou v lidských dějinách, v níž „zvítězilo“ mimozemské těleso. Dobře ji přitom s odstupem asi jednoho století zaznamenal antický historik Plútarchos (asi 46–127).
Předmět prý svým tvarem připomínal velkou nádobu a svou barvou roztavené stříbro. Moderní historici nepochybují, že nebeské těleso, které tak vystrašilo i tehdejší nejudatnější muže, bylo podle všeho meteorit. O jejich existenci, natož původu, totiž nemá nikdo z přítomných ani potuchy.
Řím provokuje
Potyčky mezi Pontem ležícím na severu Malé Asie neboli Anatolie a Římem začnou, jakmile se Mithridatés rozhodne podmanit si okolní státy. Římská říše na choutky pontského vládce hledí se značným znepokojením a varuje jej, aby se stáhl.
K jejich překvapení Mithridatés poslechne. Římský konzul si ale v tu chvíli uvědomí, že právě propásl šanci na Pontus zaútočit a dost možná si tak přivlastnit jeho bohatství. Začne proto dělat vše, aby Mithridata zavlekl do války.
V Anatolii například ustanoví římské správy, které mají za úkol překazit všechny obchodní styky s Pontem a dokonce nechá zablokovat průplav do Černého moře. Vládce Pontu po konfliktu netouží, ale také není žádné ořezávátko, a proto shromáždí vojsko a zaútočí.
Na vahách úspěchu
Mithridatovi se i díky nenávisti místních vůči římské nadvládě daří brzy ovládnout území Malé Asie, Řecka i břehy Černého moře. Záhy je sice ztratí, ale to jej nezastaví v dalších pokusech o to, je získat zpět.
Římskému senátu dojde s Mithridatem trpělivost a pověří svého nejschopnějšího vojevůdce Luculla, aby pontskou hrozbu jednou provždy zadupal do země. S půltuctem legií za zády Lucullus plní své rozkazy dokonale.
Když se pak jednoho dne obě vojska opět střetnou k další ze série krvavých bitev, odehraje se před jejich očima cosi nevídaného – doprostřed bojiště vyhloubí kráter meteorit.
Varování nebo ochrana?
Na obě vojska zapůsobí úkaz jako zlé znamení. „Římané se v této době obávali komet, padajících hvězd a meteorů. Obě vojska se proto zhrozila a utekla,“ píše americká historička Adrienne Mayorová (*1946).
Současně ale dodává, že později mohli oba vojevůdci událost interpretovat i jako pozitivní znamení.
V Malé Asii byly meteority spojovány s řeckou bohyní Kybelé, přičemž ji od konce 3. století př. n. l. uctívali i v Římě.
„Lucullus mohl jev považovat za znamení boží ochrany a také Mithridatés, vědom si toho, že Kybelé byla bohyní vítězství a ochránkyní anatolijských měst, mohl meteorit vidět jako příznivé znamení,“ uvažuje Mayorová. Ať tak či onak, bitva se nekoná, ale válka Pontu s Římem nekončí.
