Přelom roku 1898/1899. Dvaapadesátiletý ředitel kladenské Poldovky se naposledy rozhlédne po své kanceláři. V minulých měsících se stal terčem nenávistných útoků. „Nekřesťansky zvyšujete ceny železa a oceli.

Vykořisťujete dělníky,“ obviňuje ho veřejnost a tisk. Po nátlaku odstupuje z funkce.

Prohra ovšem není jeho styl. „Stejně mne nezlomíte,“ pošeptá si v duchu rakouský ocelářský magnát Karl Wittgenstein (1847 – 1913).

Právě musí opustit huť Poldi, podnik, který zakládal a jenž ho z provinčního podnikatele vymrštil do evropské průmyslové extraligy. Z jedenácti dětí obchodníka s vlnou Hermanna Wittgensteina (1802 – 1878) je Karl odjakživa nejprůbojnější.

Jenže chytrého, ale zlobivého sedmnáctiletého kluka vyloučí z gymnázia. Napíše totiž provokativní esej, ve které pochybuje, že „duše je nesmrtelná.“ Rebelantství má v krvi. V roce 1865 si vezme do podpaží housle, koupí si pas a vyráží přes Hamburk do Ameriky.

Nikdo z rodiny nemá o jeho výletu sebemenší tušení. V New Yorku se živí jako číšník a hraje v baru, jindy se nechává najmout do lodní posádky a troufne si dokonce i na výuku matematiky, němčiny, latiny a řečtiny.

Útěk s houslemi

Rodičům nenapíše celý rok ani řádku a dlouho trvá, než se ozve alespoň bratrům a sestrám. Přesto se vrací zpátky do Evropy, už roku 1867 je znovu ve Vídni.

Zapíše se ke studiu na zdejší Technické univerzitě, ale dlouho tam nevydrží a střídá různá zaměstnání. V roce 1872 projektuje válcovny oceli v severočeských Teplicích.

Jejich ředitel Rakušan Paul Kupelwieser (1843 – 1919) objevuje Karlovy mimořádné schopnosti. „Jmenuji vás členem správní rady podniku,“ oznámí mu a Karl se činí. Během pěti let schrábne většinu akcií válcoven.

„Kde rozšířit zisky?“ rozhlíží se dál a roku 1884 už si na konto připisuje všechny akcie v českém ocelářském průmyslu a těžbě uhlí. Pod svá křídla dostává Pražskou železářskou společnost, která vlastní doly a hutě v Kladně i jinde v Českých zemích.

Když k tomu přidá Alpskou těžařskou společnost (doly a ocelárny v Dolním Rakousku), získává v říši monopol a diktuje si ceny.

Pocta manželce

Stejně úspěšný je v soukromí. Za manželku si v roce 1873 vybere Leopoldine Kallmusovou (*1850 –1926), krásnou dceru vídeňského podnikatele Jakoba Kallmuse.

Ta ho neodmítne, už v době sňatku totiž Karel disponuje ročním příjmem 1200 zlatých (za stejný roční plat přenechává hudební skladatel Bedřich Smetana pražskému Prozatímnímu divadlu právo k provozování opery). V roce 1889 založí na Kladně své životní dílo:

moderní huť a ocelárnu, kterou pokřtí Poldi na počest své ženy. 18. července 1893 se její hezká hlavička stává součástí loga. Jeho dělníci se ale začínají bouřit kvůli otřesným pracovním podmínkám, kdy například musí pracovat bez ochranných rukavic.

Nespokojenci v Alpské těžařské dokonce vyhlašují 12. prosince 1891 stávku. Ředitel ale „přišel s mnoha policisty a začal vyhazovat lidi,“ komentuje událost dobový tisk.

S neposlušnými se nebavím!

Öesterreichische Metalarbeiter (Rakouský list dělníků v kovoprůmyslu) se 6. října 1898 zmiňuje o poměrech ve Wittgensteinových továrnách a „nekonečných stížnostech pracovníků, příliš intenzivní práci, snižování úkolové mzdy, svévolnému rozdělování práce.“ „V takovém systému se nezvyšuje produktivita zavedením lepšího stoje, ale intenzivnějším vykořisťováním pracovní síly,“ ostře kritizuje situaci. Karl nadává dělníkům, že jsou líní:

„Ve Spojených státech trvá výroba 100 kg železa 7 hodin, v Německu 13 a v Rakousku 33!“ Američtí dělníci jsou podle něho „pracovitější, čilejší, všestrannější a inteligentnější.“ Nakonec ho ale vyštvou z vedení a zjitřenou situaci musí uklidňovat rakouské ministerstvo průmyslu.

Poldovce jeho odchod neublíží. Rozjetá firma, která se už v roce 1897 může chlubit 20 zastoupeními v Evropě a Rusku, si buduje skvělou pověst dál.

Před 1. světovou válkou jako jedna z prvních hutí na světě nabízí nerezavějící ocel, bez níž se neobejdou rakousko-uherské lodě a děla.