Hrníček třískne o podlahu a káva vystříkne na lem naškrobeného ubrusu. „To jsou snad dneska skvrny na Slunci, nebo co,“ zoufá si mladík, když sbírá střepy. Studii, nakolik tato sluneční aktivita ovlivňuje naši šikovnost, zatím nemáme. Způsobit ale dokáže pořádné patálie…

Můžeme sluneční skvrny vidět pouhým okem? Ano! Pokud se zadíváte do Slunce… Budete muset zrak zase pěkně rychle odvrátit, jednak pro to, že byste si ho mohli poškodit, jednak pro palčivou bolest, jakou tento pohled skýtá.

Nepoužívejte ani sluneční brýle, chcete-li pozorovat sluneční skvrny, potřebujete buď speciální brýle (ty seženete například na hvězdárnách), anebo svářečské sklo.

A to ne ledajaké, konkrétně stupně od 13 dál, tedy to, co se používá pro svařování elektrickým obloukem při svářecím proudu od 300 Ampér výš. Ani tak zázrak nečekejte. Uvidíte zkrátka tmavé tečky…

Tečka, co by spolkla Zemi

Jak velká taková tečka ve skutečnosti je? Ty malé, co se tváří našedle, se nazývají póry a jde buď o skvrnu, která do pár hodin zanikne, anebo takovou, co se bude rozrůstat.

Maličký sluneční pór má orientačně velikost podobnou rozloze naší republiky, což je 78 870 km². A ty větší? Klidně čtyřicetinásobek. Zajímavé je, že se nevyskytnou osamoceně, jejich sdružení čítá desítky skvrn.

Takové si svou pozici na Slunci vydobudou i na celé týdny. A pak tu jsou méně časté, ale fascinující gigantické skvrny, několikaměsíční trvalky.

Vynechejme fakt, že by se naše planeta vypařila dřív, než by k tomu došlo, ale jedna taková skvrna by Zeměkouli s rovníkovým průměrem 12 756,270 km zhltla jako kosmickou malinu. Vždyť mohou být až několikrát tak veliké!

Skoro jako v Arktidě…

Co taková skvrna vlastně je? Je to něco jako díra do Slunce? Kdepak. Jde o narušení fotosféry hvězdy, tedy jejího plynného obalu. Magnetické pole nenechá vyvěrat plazmat z nitra Slunce k povrchu. Skvrna je tak chladnějším místem.

Řečí čísel, zatímco Slunce má ve svém středu teplotu okolo 14 000 000 °C, ve fotosféře už „jen“ 5500 °C a skvrny jsou ještě o zhruba 1700 stupňů chladnější.

Jen pro srovnání, teplota ve vysoké peci se doškrábe k maximu na 1 600 °C. Jak je tedy možné, že tak žhavý kus Slunce je černý? Protože není, jen my ho tak v bílém světle vnímáme. Sama o sobě, bez srovnání s okolím, je oranžová.

A i kdyby celý povrch Slunce zářil jako skvrna, ještě pořád bychom nemuseli doma svítit.

Na ovladače zapomeňte

Je březen roku 1989 a v kanadském Québecu se drží teploty těsně nad nulou. Již začátkem měsíce se na Slunci vytvořila veliká skvrna. A to řádně neklidná. Erupce střídá erupci a 13. března dorazí následky k zemi: V podobě pořádné dávky nabitých částic.

Krátce na to nastává v hlavní québecké transformátorové stanici poplach. Cívky vyhoří a jen dvě minuty poté se provincie noří do tmy. Vyděšení lidé se scházejí v ulicích a fascinovaně hledí k nebi: Před očima se jim vlní barvami hýřící polární záře.

Trvá dlouhých osm hodin, než se podaří obnovit elektrické dodávky. Stačí dodat, že v druhém největším kanadském městě, Montrealu, představuje elektřina zásadní zdroj vytápění. A nejde jen o Kanadu, podobně dopadne i New Jersey a další místa.

Máme se bát?

Jsou skvrny nebezpečné? Pokud to přehánějí s erupcemi, tak ano. Roku 2003 se jedna taková podepíše na Evropě a Africe. Jak to v praxi, kromě vyhořelých trafostanic vypadá? Proud částic fatálně naruší zemskou ionosféru a tím pádem i radiový přenos.

A nejde jen o poslouchání písniček a zpráv, skrze radiové vlny funguje většina ovladačů. Neotevřete auto, a když ano, skřípnou vás vrata od garáže. A to není zdaleka vše, do křemíkového nebe se například odporoučí část družic na oběžné dráze…