První lety do vesmíru připadly zvířatům, na nichž odborníci testovali, zda jsou schopna přežít. U velké části se sice ukázalo, že ano, přesto na experimenty doplatili životem, a to včetně slavné Lajky.

Fenka Lajka se stala nejznámějším zvířetem vyslaným do kosmu, přitom však nebyla úplným průkopníkem. Ještě před ní se totiž astronauty staly octomilky, myši a opice.

Mezi nimi byl například makak Albert II., který roku 1949 vyletěl asi 133 kilometry vysoko, ale při přistání zemřel.

A Lajka nebyla dokonce ani prvním psem ve vesmíru. Dvojice Dezik a Cygan odletěla 15. srpna 1951 a dotkla se prahu vesmíru, což znamená výšku přibližně 110 kilometrů. Oba cestu přežili.

Dezik později uhynul během návratu z jiného letu, Cygana si vzal domů vědec Anatolij Blagonravov, takže mohl v klidu dožít, a dokonce se dočkal potomků.

Lajka jako náhradní plán

Lajčin let proběhl pro uspokojení tehdejších kremelských vládců, protože po úspěšném vypuštění Sputniku 1 požadoval Nikita Chruščov start dalšího kosmického stroje ke 40. výročí bolševické Říjnové revoluce.

Termín byl hraniční a rozpracovaná družice, která měla mít lepší technologické vybavení, tak nemohla být hotová včas. Nahradila ji tedy ta s Lajkou na palubě.

Odsouzena k smrti

Spolu s dalšími dvěma psy, Albinou a Muškou, prošla Lajka náročným výcvikem, kdy si například musela zvykat na hluk, přetížení, kašovitou stravu a stísněný prostor, ve kterém mohla jen sedět, stát nebo ležet.

Původně toulající se kříženec z Moskvy, později nejslavnější psí astronautka Lajka, odletěla 3. listopadu 1957 v družici Sputnik 2. A drží důležité prvenství – jako první živý tvor se skutečně dostala na oběžnou dráhu.

Odborníci nepočítali s tím, že by misi přežila, technologie na bezpečný návrat nebyla připravená. Proto měla být zhruba po týdnu usmrcena, zřejmě naprogramovanou injekcí.

Jenže systém pro regulaci teploty nebyl plně funkční a kabina se začala zahřívat až na 40 stupňů Celsia.

Lajka byla dle snímaného tepu vystresovaná a až po třech hodinách se její pulz zklidnil z cca 240 na 102 tepy za minutu. Sice se najedla, ale i tak byla po celou dobu velice nervózní.

V rozmezí pěti až sedmi hodin trvání letu zemřela, nejspíš na přehřátí a psychické vyčerpání. Informace o její smrti byly dlouhou dobu po události nejasné a zmatené.

Další už se měli vrátit

Lajka tak sice potvrdila, že živý organismus může ve vesmíru přežít, jenže na to doplatila vlastním životem. Západní ochránci práv zvířat se bouřili, a přesto byli v 60. letech do kosmu vysíláni další psi.

Ti se sice měli bezpečně vrátit, ale u mnohých tento cíl splněn nebyl. Lisicki a Racek i Pčoľka a Muška zahynuli, Zulka a Žemčužina přežily jen zázrakem.

Na palubě Sputniku 5 se v srpnu 1960 do výšin vydaly Bělka a Strelka. S nimi cestovala i další zvířata včetně much, potkanů a králíka. Vrátili se všichni a obě fenky dál žily.

Strelka dokonce měla štěňata, z nichž jedno, jménem Pušinka, dostala od Nikity Chruščova Caroline Kennedyová, dcera tehdejšího amerického prezidenta Johna F. Kennedyho.

Posledními psy na palubě vesmírného plavidla byli Věterok a Ugoljok 22. února 1966. Psími rekordmany se stali v délce pobytu, který trval tři týdny.

Kočičí astronauti

Francouzští vědci začali s vesmírnými misemi za pomoci potkana Hectora v roce 1961. O dva roky později si pro své pokusy vybrali kočky. Než jedna z nich – s označením C 341 – odletěla, prošla spolu s dalšími třinácti náročným několikaměsíčním výcvikem.

Ten kočky absolvovaly s elektrodami přímo v hlavě pro zkoumání činnosti jejich mozků. Každý den byla zvířata zavírána do krabice, zatímco kolem nich rachotil zvuk rakety, a dostala se i do odstředivek pro otestování a zvykání na přetížení.

C 341, později pojmenovaná Félicette, se původně toulala a rozhodně můžeme říct, že se na ulici měla lépe.

Její návrat sice znamenal vědecký úspěch, ale ani po fyzicky i psychicky náročném výcviku a krátkém vystoupání do vesmíru kočku nečekal život plný péče, jak bychom možná očekávali. Jen o pár měsíců později byla totiž utracena kvůli pitvě mozku.

A podobně dopadly i ostatní kočky, které byly v rámci projektu trénovány. Jedna z nich se také vydala na misi, ale havarovala a zahynula.

Minimálně devět bylo utraceno a pravděpodobně pouze jediná měla štěstí žít déle, byť se zdravotními potížemi, které jí způsobily elektrody v hlavě.

První primáti

Roku 1961 vyslaly Spojené státy americké prvního primáta, šimpanze jménem Ham. Oblečen mu byl speciální skafandr, v němž v kosmu pobyl okolo šestnácti minut. Ještě dva roky po svém návratu patřil do vesmírného programu.

Po vyřazení nakonec našel domov v zoologické zahradě města Washington a zemřel až v roce 1980.

Další šimpanz – Enos – vzlétl v listopadu 1961 a dostal se dál než jeho předchůdce, protože je prvním a zároveň jediným zástupcem svého druhu, který byl na oběžné dráze. Zemi obletěl za necelou hodinu a půl. Jeho život o rok později ukončila nemoc, která nesouvisela s cestou do vesmíru.

Kolem Měsíce a zase zpátky

Kosmickou loď Zond 5 vyslal Sovětský svaz 14. září 1968. Za jeden týden obletěla Měsíc a v pořádku se vrátila na Zemi.

Prvními pozemšťany blízko tohoto vesmírného tělesa tak byly dvě želvy stepní, letěli s nimi i mouční červi a octomilky, které se na palubě Zondu 5 nacházely. Želvy přitom pouze pohubly, ale jinak byly zdravé a měly chuť k jídlu.