Je na ní postavena pěkná řádka hudebních žánrů. Bez ní bychom si nikdy neužili třeba pořádný rock’n’roll nebo ostré tóny blues. Však jde také zdaleka o nejpopulárnější strunný hudební nástroj.

Hádáte správně. Řeč je samozřejmě o kytaře, předmětu, který se v rukou Jimiho Hendrixe (1942–1970) či Erica Claptona (*1945) mění v hotový svatý grál.

Ačkoliv těžko říct, zda by to samé tyto hvězdy dokázali třeba s jejími předchůdci, loutnou či čtyřstrunným údem.

Kithara vypadá jako lyra

Strunné nástroje jako takové jsou součástí lidské existence od pradávna. Stačí si prohlédnout obrazy na řezbách, starých více než 3000 let, pocházející z Mezopotámské a Babylonské říše. S největší pravděpodobností ale měly své místo v životě lidí už předtím.

A leckteré se podobají právě kytaře. Třeba tanbur. První záznam o tomto čtyřstrunném nástroji pochází z roku 1500 př. n. l. ze starověké Persie.

A takový kinnór (mimochodem nejstarší druh strunného nástroje vůbec, který svým zjevem připomíná harfu) je nejednou zmíněn už v Bibli.

Pěkně stár je ostatně i výraz „kytara“, který s největší pravděpodobností vychází ze starověkého řeckého slova κιθάρα (kithara). Hudební nástroj, který je takto nazýván, má ale s dnešní kytarou společné jen struny, daleko blíže má spíše k lyře.

Loutna a úd

Podobu kytary formují úplně jiné nástroje – loutna a úd. Ten první má zakřivený hmatník, vyrábí se v nejrůznějších velikostech a tvarech se čtyřmi či pěti strunami a často je k brnkání na něj používáno brko.

Velké oblibě se loutna těší u starých Egypťanů, od kterých přejde k Řekům a od těch zase k Římanům, kteří ji rozšíří po celé Evropě. To úd je původem arabský nástroj, připomínající loutnu, s krátkým bezpražcovým krkem.

Jde vůbec o nejdůležitější strunný nástroj arabské hudby. Jakýsi její základní kámen. S Evropou se o něj podělí Maurové, a to v roce 711 poté, co napadnou jižní Španělsko.

Zdobená vihuela

Jak úd, tak hlavně loutna dostanou okolo 16. století tvrdou konkurenci – nástroj zvaný vihuela, disponující šesti zdvojenými strunami, který je jakousi aristokratickou formou kytary.

Nezbytným doplňkem většiny z nich je totiž zdobení ebenem, slonovinou, přírodní perletí a dalšími vzácnými materiály. Problémem je, že se celkem obtížně ladí, a tak je postupně zválcována jednodušší tzv.

barokní kytarou se 4 nebo 5 strunami, která už v lecčems připomíná dnešní moderní kytary, až na to, že je daleko menší.

Otec moderní kytary

Skutečnou evoluci v tomto hudebním nástroji odstartuje až Španěl Antonio de Torres Jurado (1817–1892). Je to právě on, kdo nástroji v závěru 19. století zvětší tělo, prodlouží krk a přidá řadu dalších vychytávek, které dnes dělají kytaru kytarou.

Jeho verze se následně stane jakýmsi mustrem pro většinu výrobců akustických kytar po celém světě. Jejich popularitě to paradoxně nejprve příliš nepomůže.

Zlom v tomto směru přijde až s počátkem 20. století, kdy si vyslouží pověst nástroje, na který je poměrně snadné naučit se hrát a s takovou vizitkou si ho začne pořizovat stále více lidí.

Průkopnická pánev

Základní podoba kytary je dána, neznamená to ovšem, že by její výrobci usnuli na vavřínech. Novinkou jsou třeba ocelové či nylonové struny, které nejenže jsou pro prsty pohodlnější, ale přinášejí i výraznější zvuk.

Stále jsou ovšem tací, kteří ho touží ještě zesílit. Hudební tělesa se totiž rozrůstají a kytary v nich čím dál více zastiňují další nástroje – trumpeta, tuba atd. Nepomůže zvětšení nástroje ani další konstrukční změny. A tak se dostane na elektřinu.

V roce 1931 přijde George Beauchamp (1899–1941) spolu s Adolphem Rickenbackerem (1887–1976) s vůbec první plně elektrifikovanou kytarou. Hliníkový nástroj dostane název Frying Pan, tedy pánev, protože ji svým tvarem skutečně připomíná. O rok později začne její komerční výroba.

Legendární Stratocaster

„Pánev“ ale zdaleka není dokonalá. Problémem je hlavně nepříjemná zpětná vazba a další nežádoucí jevy.

To vyřeší další kytarový průkopník, americký hudebník Les Paul (1915–2009), který na kus dřevěného hranolu přimontuje mechaniky, snímače a struny a nahoře a dole k němu připevní horní a dolní polovinu korpusu z lubové kytary Epiphone.

Kvůli kusu dřeva se kytaře přezdívá The Log – poleno. Svým umem do rozvoje kytary přispěje i Leo Fender (1909–1991). A to velmi výrazně.

Vždyť jeho elektrické kytary Telecaster a hlavně legendární Stratocaster zná každý, kdo někdy alespoň prošel kolem obchodu s hudebními nástroji.

Jeho návrhy pro kytary, basy a kytarové zesilovače, se kterými začne v 50. letech minulého století, dominují na hudební scéně i o půl století později.

Je paradoxní, že ačkoliv je tvůrcem nejslavnějších a nejoblíbenějších elektrických kytar na světě, na tento nástroj se Fender hrát nikdy nenaučí. Dokonce ho dle vlastních slov neumí ani naladit.

Hořící láska

Díky Beauchampovi, Paulovi, Fenderovi a dalším průkopníkům se může kytara následně stát nejikoničtějším nástrojem rock’n’rollu a populární hudby obecně.

Samozřejmě s pomocí Elvise Presleyho (1935–1977), Jimiho Hendrixe a celé řady dalších hvězd hudebního nebe, v jejichž šikovných rukou se z pouhého doprovodného nástroje často mění v hlavní hvězdu večera.

Jako třeba, když už zmíněný Jimi Hendrix na festivalu v kalifornském Monterey v roce 1967 polije svého milovaného Stratocastera benzínem, políbí ho, zapálí a následně před zraky rozjásaného davu hořící nástroj roztříská o zem. „Obětuješ věci, které miluješ. A já miluji svou kytaru,“ prohlásí poté.

Made in May

To třeba kytarista skupiny Queen Brian May (*1947) je na svůj nástroj, přezdívaný Red Special, daleko opatrnější. Nelze se mu divit, když si ho v letech 1963–1964 spolu s otcem vyrobí vlastníma rukama.

A to ze starého stolu a dřeva z už nepotřebného krbu. O tom, že jde o poctivou práci, svědčí i fakt, že May kytaru používá dodnes.