Místností voní sýr s topinkami, cibulí a kmínem. „Dobrota,“ olizuje se olomoucký biskup Jan. Ale když ho tak spatří pražský biskup Jaromír, rozzuří se doběla: „Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku?

Na mou věru, nesluší se, aby biskup žil takto lakomě!“ Přiskočí k němu, chytí ho za vlasy a hodí jím „jako otepí na podlahu“.

Sýr: Jídlo nehodné biskupa!

Na sýrech si pochutnávají již Egypťané před koncem 4. tisíciletí. Přesný počátek jeho výroby lze archeologicky doložit jen velmi obtížně. Pro mnoho národů je tato pochutina obyčejnou, každodenní potravou, ten český nevyjímaje.

Třeba bájný kníže Přemysl je často v kronikách spojován s pojídáním sýra se zatvrdlým chlebem jako symbolem jeho lidového původu. „Přemysl jí chléb a sýra, houf na otku zatím zírá,“ veršuje Dalimilova kronika z počátku 14. století.

Sýr s topinkami, cibulí a kmínem si podle kronikáře Kosmy (asi 1045–1125) rád dává i olomoucký biskup Jan (†1085). A toto „jídlo nehodné biskupa“ si prý zvolí pražský biskup Jaromír (okolo 1040–1090) jako záminku, aby svému konkurentovi dal pořádně do nosu.

Pro náročnější jazýčky se samozřejmě vyrábějí i sýry jemnější, nákladnější. Nechybí v nich třeba šalvěj, muškátový květ či kmín.

Cukr: Sladké léčivo

Vůbec poprvé si své jídlo cukr osladí Španělé, a to po příchodu Maurů do země v 8. století. V Indii zpracovávají cukrovou třtinu na cukr již v 1. tisíciletí př. n. l.! V Evropě zpočátku více slouží v lékařství, na skutečné cukroví se začne používat až ve druhé polovině 16. století.

A jak se užíval v české kuchyni do počátku 17. století? Velmi oblíbená jsou různá sladká jídla vařená z masa, z ryb i raků, vaří se sladké kaše z masa neb sladké omáčky k masu. Nezvyklou chuť mají i některá zeleninová jídla.

Třeba „kaše královská měsíce máje nebo po máji, velmi zdravá a misterná“ se dělá z česneku, ale je sladká a sypaná cukrem. Na slaďoučké věci z cukru si potrpí zejména panstvo. Například na svatbě Anny Alžběty z Hradce s Oldřichem Lobkovicem (1557–1604) roku 1579 ustrojí starý panský kuchař Achacius v hodovní síni dva velké cukrové stromy, jejichž ratolesti se otřásají množstvím cukrových ptáčků.

A každá ratolest je upečena z jemného perníku. Dámy si pak ze stromů spokojeně trhají ovoce, tedy vlašské cukrovinky.

Knedlíky: Pochoutka plná masa

Bez knedlíků si dnešní českou kuchyni ani představit. Původně ale označují pokrm z masa. Nejstarší česká rukopisná sbírka kuchařských návodů z 15. století radí: „Knedlíky takto dělej. Maso telecí vezmi a nasekej drobně a žloutků vaječných s kořením přidej.

“„Používejme raději český název šiška,“ nabádá kazatel Jan Hus (asi 1370–1415). Nelíbí se mu, že slovo knedlík je totiž německého původu. Až teprve v první polovině 17. stole se na stolech začíná objevovat jídlo, které dnešní knedlíky připomíná.

Jsou slané, vařené a požívají se jako hlavní jídlo, ne jako příloha. Hospodyně je připravují z máčených a krájených žemlí, ze strouhanky nebo z mouky, někdy přidají kvasnice a nechají je vařit. Občas je posypou smaženou strouhanou houskou nebo cibulkou, jindy zase polijí omáčkou.

Káva: Probere i krávy

„Naše zvířata nenacházejí v noci klidu. Vůbec se u nich neobjevují žádné známky únavy,“ stěžují si v 6. století n. l. podle jedné z legend pastevci dobytka z provincie Kaffa (na jihozápadě dnešní Etiopie) mnichům blízkého kláštera.

Mniši se vydají na průzkum. Na místě, kde se dobytek pase, najdou neznámou tmavozelenou rostlinu, jejíž plody zvířata zvědavě okusují. „Zkusíme to také!“ rozhodnou se a připraví si z plodů vývar. Funguje to!

Náhle mohou zůstat v noci vzhůru a modlit se, aniž by měli potřebu spánku. Do střední Evropy proniká tento nápoj ale až na sklonku 17. století. Když si v roce 1714 otevře první kavárnu v Praze jistý Giorgio Diodat Damascenus, lidé kávě zpočátku příliš neholdují.

Brzy se ale stane centrem společenského dění i místem inspirace mnoha umělců po celém světě.