Skip to content

Z dávných cestopisů: Středověké Čechy last minute

Prodejce hbitě rozloží kýčovitou hračku na několik menších figurek a zase ji složí do sebe. Turistka se prosebně podívá na svého partnera a ten sáhne pro peníze. To budou doma koukat, jaký si přivezou suvenýr z Prahy! Inu, české lidové umění je přece vyhlášené…

Kromě památek mají návštěvníci ze zahraničí naši metropoli neodmyslitelně spojenou i s věcmi, které nemají s českou historií nic společného. V samotném centru na ně totiž odevšad vykukují pestrobarevné figurky rozkládacích panenek neboli ruských matrjošek a vůni trdelníků a opečených klobás se prostě nedá odolat. A vysvětlujte jim, že ani jedno z toho není součástí českých lidových tradic…

Národ robustních krasavců

Ale jak naši zemi vnímali středověcí poutníci, kterým se podobná „lákadla“ do cesty nedostala? Začít můžeme u toho, co je patrné na první pohled. Vzhled Čechů je ve středověku a renesanci většinou shodně označován jako robustní, dále jsou prý vysocí a jejich povaha se vyznačuje statečností. Co se týká ženské krásy, názory se různí podle osobního vkusu pisatele dokumentu. Jedni označují Češky jako krásné a vkusně oblékané, jiní tvrdí, že jejich outfity jsou dávno vyšlé z módy a vypadají spíše jako maškary. Někteří doplňují, že docela hezké dívky jsou dokonce i na Moravě!

Středověcí cestovatelé se často zmiňovali o kuthohorských stříbrných dolech.

Ohavné pražské památky

I když obyvatele českých zemí shledává většina poutníků jako pohostinné a přívětivé, tento názor nesdílejí úplně všichni. Francouzský spis z roku 1623 líčí Čechy jako rebelanty a o století později mu dá za pravdu pojednání dalšího francouzského cestovatele, který tvrdí, že jsme jako národ se společenskou situací věčně nespokojení a reptající. V roce 1773 navštíví Čechy hrabě François-Appoline de Guibert (1743-1790), který si zapíše, že Češi jsou nesmírně pověrčiví a dílo z roku 1774 sděluje, že návštěvníci sice dorazili do krásné a úrodné země, avšak pražské kostely jsou tak přeplněny ošklivou výzdobou, že téměř připomínají pohanské svatyně.

Tak krásné obilí jako u nás prý není jinde k vidění…

Tolik ryb a obilí!

Příroda je vnímána obvykle vždy velmi pozitivně, cestovatelé často vyzdvihují úrodnou půdu, například Angličan William Bromley (1769-1842) ve svém díle doslova píše, že „v životě ještě nikdy neviděl úrodnější zemi, než při této cestě. Zdá se že poskytuje obrovské množství obilí.“ V centru pozornosti se ocitají i rozmanité druhy rostlin i zvířat a nerostné bohatství. Rozmach rybnikářství v 16.století je důvodem, proč se řada cestopisů zmiňuje o kaprech a štikách, zatímco řeky a stojaté vody podle cestovatelů oplývají kromě kaprů hlavně lososy a pstruhy.

Cesty v Čechách nestojí za nic, láteřili už dávní poutníci.

Ach, ty cesty…

Co do nerostného bohatství popisují dobové prameny naši zemi jako bohatou studnici topazů a achátů, zmiňují dokonce, že jich nikde jinde na světě není tolik. Cizinci jsou fascinováni českými granáty a zajímají je také kutnohorské doly na stříbro. Ne však všechno se středověkým a raně novověkým návštěvníkům českých zemí líbí. Podle mnohých zaznamenaných nářků se zdá, že naši zemi trápila stejná bolest, jako dnes a tou jsou mnohdy nekvalitní cesty. Například zprávy ze 17. a 18. století líčí výmoly, bahno a nerovný povrch. A ještě drobná třešnička na dortu, která nám vlastenecké ego příliš nepolechtá: počátkem 18.století vnímají někteří angličtí cestovatelé Čechy jako zpátečnickou a zaostalou zemi.

Foto: www.zdarbuh.cz, www.sanderusmaps.com, www.youtube.com, www.sarahhague.com,
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Záhady a tajemství
Zobrazit více …