Když se rozlícený dav v červenci 1789 dostane za hradby pevnosti Bastily, počíná si mimořádně krutě. Členy zdejší posádky, kterou tvoří především vysloužilí veteráni, nemilosrdně lynčují a správci věznice rovnou uříznou hlavu.
Kdo je naopak z jejich útoku zahajujícího Velkou francouzskou revoluci nadšen, jsou zdejší vězni, které revolucionáři pustí na svobodu. Z temných kobek toho dne vyběhnou zloději, neřestníci i blázni.
Bastilu povstalci obklíčí před polednem dne 14. července 1789. „Vzdejte se a vydejte nám střelný prach,“ znějí jejich požadavky mířené na guvernéra pevnosti, markýze Bernarda-Reného Jourdana de Launaye (1740–1789).
Jakožto vysloužilý voják ví, co je jeho povinností a nároky odmítne. Na to povstalci reagují útokem.
Posádka Bastily, která se v den jejího pádu sestává z asi 80 válečných veteránů posílených přibližně o 30 členů švýcarské gardy, pevnost brání dlouhé čtyři hodiny.
Když se však revolucionářům podaří shodit padací most a proniknout za hradby, markýz de Launay ví, že je dobojováno. Kolem páté hodiny odpolední nabídne útočníkům svou kapitulaci v naději, že jeho i bránící vojáky ušetří.
Hlavu narazí na kopí
Spoléhat na smířlivost rozlíceného davu se ukáže jako špatná volba. Ačkoliv vůdci povstání markýze de Launaye původně zamýšlí odvézt do Invalidovny, během přepravy jim ho lidé doslova vytrhnou z područí a vykonají na něm vlastní spravedlnost.
Srocený dav jej bije, kope a bodá. „Dost! Nechte mě zemřít,“ vykřikne dle dobových výpovědí de Launay a rukou si kryje zakrvácený obličej. To mu útočníci rádi dopřejí.
Jakýsi kuchař jménem Dénot poté vytáhne nůž a za nadšeného ryku přítomných bezbranného markýze probodne. Z bezvládného těla pak odříznou hlavu, nabodnou ji na kopí a vítězoslavně nosí ulicemi.
„Všude tekla jeho krev… Tento skvostný den nechť překvapí naše nepřátele a předznamená vítězství spravedlnosti a svobody,“ napíše následující den nově založený revoluční list Les Révolutions de Paris.
Věznice zeje prázdnotou
I některé další obránce Bastily útočníci pobijí, jiným se podaří uprchnout s pomocí vojáků, kteří ačkoliv se sami přidali k revoluci, snad z bývalé kolegiality je eskortují skrz dav vzbouřenců a poté propustí.
Hlavním cílem povstalců je beztak obsah pevnosti, ne tak ti, kdo ji střeží. A kromě hledání zbraní a střelného prachu jsou rozhodnuti odsud osvobodit i všechny vězněné, bez ohledu na druh provinění.
K jejich překvapení se však v této „věznici věznic“ nachází všehovšudy pouze sedm trestanců! Čtyři z nich jsou padělatelé, jeden je aristokrat uvězněný na žádost vlastní rodiny, neboť se prý oddával incestu s vlastní sestrou, a pak jsou tu dva blázni.
O soudnosti jednoho z nich si lze udělat obrázek faktem, že o sobě údajně prohlašuje, že je bůh či dokonce římský vojevůdce Julius Caesar (100–44 př. n. l.).
Dle oblíbené legendy povstalci v útrobách Bastily naleznou i ostatky proslulého muže se železnou maskou.
Konec starých časů
Pak už mají věci rychlý spád. Bastilu ještě toho dne začnou měšťané vlastníma rukama cihlu po cihle rozebírat až z ní nezbude téměř nic. Symbol starého režimu mizí a s ním i tradice francouzské monarchie.
„Rozchod s feudálním absolutistickým režimem byl završen rozhodnutím vypracování ústavy a přijetím Deklarace práv člověka a občana. Francie se stala konstituční monarchií dle vzoru osvícenského ideálu,“ píší Aubrecht s Kaderkou.
Ačkoliv cestu k tomuto „ideálu“ ještě několikrát přeruší mocenské intriky jednotlivých politických partají, Velkou francouzskou revolucí země učiní zásadní krok. Zcela totiž změní vnímání vztahu politické moci k občanům z poddanosti na rovnost.
Není divu, že právě tato transformace se stane jedním z hesel revoluce, které přetrvalo v dodnes uznávaném mottu Francouzské republiky: Svoboda, rovnost a bratrství.
