„Nekupujte to. Jde o podfuk. Napíšete tam jenom pár slov, ale zaplatíte stejné peníze jako za dopis,“ osloví roku 1870 v obchodě Američan svého souseda. Zastihl ho,  jak váhá, zda si má pořídit poštovní kartičku, která je prý horkou novinkou.

O tom, jak ušetřit náklady za poštu, přemýšlejí lidé už od dob jejího vzniku. Nabízí se jednoduché řešení: Místo dopisních papírů a obálky posílat jednoduchou kartičku.

Jenže „rozšíření otevřeného poštovního lístku dlouho bránila hluboce zakořeněná představa, že sdělení nemá číst nikdo kromě adresáta,“ uvádí současný spisovatel Roman Karpaš.

Když proto francouzský rytec Demaison v roce 1777 připraví poštovní lístky zdobené rytinami s natištěným textem, neujmou se. Lidé se bojí, že by jejich soukromé vzkazy viděly nepovolané oči.

Ovšem pokusy zavést něco podobného do praxe se objevují i nadále. Pošta se totiž rozvíjí a stává se velmi výhodným obchodem. Pochopí to i Američan Hymen L. Lipman (1817–1893). 27. února 1861 získá patent na jednoduchou poštovní kartičku.

„Tento lístek umožňuje rychlou výměnu informací. Stojí pouze polovinu obnosu, kterou byste vydali za dopisní papír a obálku. Ulehčuje zároveň poštovní manipulaci,“ stojí poté na Lipmanově kartičce.

Novoty nikoho nezajímají

Jenže celá věc má háček. Pošta chce ve skutečnosti za lístek úplně stejné peníze jako za klasický dopis. Nikdo nechápe, proč by měl prozrazovat svá soukromá tajemství a ještě za to platit takové peníze. A k tomu ta lživá reklama!

V roce 1861 navíc v USA začíná občanská válka Severu proti Jihu (trvá do roku 1865) a každého zajímají především zprávy z bojiště. Na podobné novoty nikdo nemá čas ani chuť.

Nejstarší kartička s dochovaným poštovním razítkem proto nese datum 25. října 1870 a pochází až z druhého vydání. Kdy došlo k tomu prvnímu, není dosud jasné. Dost dobře je proto možné, že první „korespondenční lístky“ se objevily jinde než v Americe.

Vláda se bojí ztrát

 „Nynější forma dopisu neposkytuje pro značnou část zpráv dostatečnou jednoduchost a krátkost,“ upozorňuje německý poštovní rada Heinrich von Stephan (1831–1897).

Na německo-rakouské poštovní konferenci v Karlsruhe (dnes v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko) proto 30. listopadu 1865 vyzve kolegy k vytvoření jednoduchého poštovního formuláře.

„Poštovní lístek má velikost poštovní poukázky většího druhu a je natištěn na tvrdém papíru,“ popisuje svoji představu. Pošťáci souhlasí, jenže německá vláda má strach, že levnějším poštovním dokumentem přijde stát o část svých příjmů.

Skutečnost předčí očekávání

Ovšem myšlenka nezapadne.

Generální ředitel rakousko-uherských pošt, Wilhelm Kolbensteiner (1819–1875), účastník konference, o ní povypráví Emanuelu Herrmannovi (1839–1902), profesorovi národohospodářství na vídeňské vojenské akademii.

Tomu se podaří připravit ekonomické zdůvodnění pro její zavedení. Tvrdí v něm, že kdyby se kartička posílala za poštovné dva krejcary, odesílatel ušetří proti běžnému dopisu tři krejcary (nádeník si tehdy denně vydělal 18–24 krejcarů).

A neprodělají ani pošty – masivní rozšíření této novinky jim naopak přinese vyšší zisky. Díky tomu spatří 1. října 1869 světlo světa korespondenční lístek. Skutečnost předčí Hermannovy výpočty: Jen za první tři měsíce se prodají téměř tři miliony kartiček.

Později se na jedné straně korespondenčních lístcích začínají objevovat nejprve přítisky a nakonec i obrázky. V 80. letech 19. století začíná éra pohlednic.