Víra v čarodějnice je stará téměř jako lidstvo samo. První zmínky o nich pocházejí už z babylonského Chamurappiho zákoníku. Osoby spřažené s temnými silami však pronásledovali i Asyřané, Indové, Peršané, Římané, ale také Židé.

„Nenecháš čarodějnici žít,“ řekl Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj. Tehdy se začala psát historie obávaných čarodějnických procesů…

První hony

Ve středověkém trestním právu, které v sobě spojovalo jak zákony z doby římského impéria, tak i křesťanské učení, našly hony na čarodějnice pevné ukotvení. Raný středověk je však pokrokový v tom, že nauku o čarodějnických úkladech odmítá.

Kruté procesy s brutálními výslechy a mučením, jež se nechvalně vepíšou do historie, jsou tak dílem převážně raně novověkým. První masové pálení čarodějnic se odehraje v Savojsku v roce 1430, následuje Francie, italské státy a Švýcarsko.

Stejně jako kacíři mají být podle dobových zákoníků čarodějnice „očištěny“ ohněm!

Malleus Malficarum

První traktáty o čarodějnicích vznikají už ve 14. století. Učenci je popisují jako ženy, které se upsaly ďáblu, praktikují černou magii, obcují s démony a létají na čarodějnická shromáždění – sabaty.

Nejznámější spis Malleus Maleficarum, tedy Kladivo na čarodějnice, je sepsán až v roce 1485. Jeho autorem je dominikánský inkvizitor Heinrich Kramer (1430–1505), jenž působil i v Čechách a na Moravě.

Kniha se stane tak populární, že se dočká řady dalších vydání.

Kramer v ní na základě starších spisů i ústní tradice radí, jak čarodějnici poznat, jak se proti ní bránit, stanovuje ale také, jak se s ní má nakládat, a nabádá lidi, aby domnělou čarodějnici nahlásili.

Udavačství (vycházející ze skutečného podezření, ale i z osobní msty) se tak stane nezbytnou součástí procesů s čarodějnicemi.

Čarodějky ze Salemu

Nejznámější případ honu pochází z jinak málo postižené Ameriky. V Salemu ve státě Massachusetts je zima roku 1692 obzvláště dlouhá a studená, do toho přijde epidemie pravých neštovic.

Malá reverendova dcera a její sestřenice navíc začnou trpět podivnými záchvaty, které mají podle obyvatel na svědomí čarodějnice.

Dívky označí tři ženy, mezi nimi indiánskou služku, jež se pod nátlakem přizná a nařkne z čarodějnictví i další obyvatele a ti zase další. V Salemu zasedne soud, který podezřelé jednoho po druhém odsoudí k trestu smrti.

O čtyři roky později jsou strach a nesouhlas obyvatel tak velké, že je soud donucen omluvit se za svůj omyl. Uvěznění čekající na popravu jsou propuštěni, dvaceti obětem honu však už život nevrátí nikdo.

Neúroda horší než inkvizice

Inkviziční proces, založený na vyšetřování, nahradí iracionální boží soudy na přelomu 12. a 13. století. Výslechy na mučidlech jsou pak zavedeny asi o další půlstoletí později.

Inkvizice je alespoň zpočátku zaměřená hlavně proti kacířům, později se začne zajímat také o čarodějnice, na kterých se domáhá přiznání všelijakými brutálními způsoby.

Rajonem inkvizitorů je především oblast Svaté říše římské, obávaná španělská inkvizice se o čarodějnice příliš nestará.

Na začátku 16. století tato instituce ve velké části západní Evropy s nástupem reformace zaniká a čarodějnice se ocitnou v pravomoci světských soudů. Hony načas ustanou, ještě v horší míře se ale opět rozšíří po polovině 16. století.

Důvodem je malá doba ledová a z ní plynoucí neúroda, kterou mnozí připisují temným čárům.

Losinské čarodějnické procesy

Z českých zemí utrpí čarodějnickými procesy nejvíce Šumpersko a Jesenicko.

Pod dohledem obávaného soudce Jindřicha Bobliga z Edelstadtu (1611–1698) je na losinském panství na sklonku 17. století upáleno asi sto lidí, mezi nimi i vlivný kněz Kryštof Lautner (1622–1685), který se proti procesům hlasitě stavěl.

Aféra přitom začala vcelku nevinně, když místní selka dala svatou hostii krávě, jež přestala dojit. Losinské procesy jsou jedním z posledních velkých honů na domnělé spojence ďábla.

Evropou se v té době už pomalu, ale jistě šíří osvícenství, ve kterém absurdní víra v čarodějnice nemá co dělat. V některých částech světa, především v Africe nebo Asii, ale čas od času obvinění z čarodějnictví padne i nyní.