Léto roku 1913. Společnost v čele se známým stavitelem Vácslavem Havlem, sedí kolem stolu. Atmosféru dokresluje svit lampy. Médium, slečna Marie X., uvolněně položí pravou dlaň na prkénko s  tužkou. Chvíle soustředění.

Tužka se hýbe a na papíru pod ní se objevuje vzkaz: „Jsem zde.“ Duch právě přišel na návštěvu…

Svůj první činžák postaví Vácslav Havel (1861–1921) roku 1892 na rohu pražské Žitné a Příčné ulice. Z jeho prodeje financuje další stavby, i tak ale musí využívat úvěry u bank a spořitelen. Stavební projekty si obvykle zpracovává sám.

Investuje, fasády svých domů zadává zkušeným architektům. U moderních činžáků s vysokými stropy v  patrech a velkoryse pojatými zdobnými fasádami ale jeho ambice nekončí. „Praha potřebuje moderní víceúčelový palác,“ uvědomuje si stavitel.

Už roku 1905 se mu honí hlavou představy multifunkční budovy, kde by se mohly konat různé kulturní, společenské i sportovní akce. „Uděláme tam velké podzemní kluziště,“ plánuje velkoryse podle berlínského vzoru.

Jméno objeví manželka

Jeho plány nezůstanou jenom na papíře. Chvíli ale trvá, než se mu podaří najít vhodné pozemky ke stavbě. Jedná o koupi paláce Bělských směrem do dnešní pražské Vodičkově a dále o domě a Ahrentalské zahradě do Štěpánské ulice a obojí úspěšně získává.

Během roku 1906 zde začínají první přípravné práce. Inkoust na úředním povolení k výstavbě s datem 16. září 1907 ještě neoschl a na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí) už se staví.

Hrdý Vácslav se s projektem pochlubí i manželce Emílii (1869–1926). Pyšně rozloží papíry po stole a ukazuje jí návrh fasády směrem do Vodičkovy ulice. „Připomíná mi to velkou lucernu,“ prohlásí choť, když se na nákresy pozorně zadívá.

Netuší, že právě pojmenovala celou stavbu. „Je to dobrý název pro dům. České slovo, ale takové, které snadno vysloví i cizinci. A zní dost reprezentativně pro prostory, které se stanou srdcem českého společenského života,“ má jasno stavitel. Neváhá použít stavební novinky.

Spor s šéfem opery

Rodí se prosklená a zastřešená pasáž plná obchodů – sídlí zde úplně první samoobslužné občerstvení, nebo originální čajovna.

Díky jádru z železobetonové konstrukce, která se do té doby používá jenom pro průmyslové stavby, může být velký sál umístěný tři patra pod zemí. Vzniká místo plánovaného kluziště. Nadzemní sál se plánuje jako divadlo s otáčivým hledištěm.

Má tu dokonce premiéru Smetanova opera Dalibor.

Jenže když se stavitel nepohodne s šéfem opery Národního divadla Karlem Kovařovicem (1862–1920), raději změní plány a místo divadelního sálu vybuduje kino, kde se promítá už od 3. prosince 1909. Má kapacitu 824 sedadel.

Tečkou za celou stavbou se 25. prosince 1920 stává slavnostní otevření Velkého sálu. Pořádají se zde plesy, koncerty, sportovní akce i politické schůze. V budově sídlí rozhlas.

Seance pro zahnání nudy

Během prací na projektech Lucerny si ale Havel najde čas i na zábavu. Podlehne módnímu okultismu. „Všechny ty věci zdály se mi nemožnými a rozumu se příčícími,“ nedůvěřuje nejdříve setkání s nadpřirozenem.

Přátelí se ale s okultní mystičkou Annou Pammrovou (1860–1945) a v létě 1913 se setká s jistou slečnou Marií X. „Bez mého vědomí mi to automaticky píše,“ zmíní se mu slečna mezi řečí. „Psává mi zesnulý otec nebo i strýc.

Někdy se tím bavím,“ svěří se. Pro zpestření dlouhé chvíle se rozhodnou seanci vyzkoušet. Vyrobí trojúhelníkové prkénko se třemi otvory a do jednoho z nich umístí tužku. Sesednou kolem stolu. Po chvíli začne Mariina ruka psát.

Pro jistotu volí pseudonym

Pražský byt Havlových od té doby pravidelně v letech 1913–1916 hostí duchařské seance. Podle stavitele nejde o žádný podvod. „Vzhledem k vzájemnému poměru obou našich rodin byl jakýkoliv nedobrý úmysl ze strany slečny Marie úplně vyloučen,“ uvádí.

Dokonce se rozhodne své zážitky sepsat a stává se stoupencem teozofie, hnutí zaměřeného na esoterickou spiritualitu. Vzniká jeho Kniha života popisující témata na pomezí náboženství, vědy a filosofie, publikovaná pro jistotu pod pseudonymem Atom.

Bojí se, že by rozhovory s duchy mohly otřást seriózní pověstí váženého stavitele…Nikdo netuší, kdo se pod záhadnou přezdívkou skrývá. Snad jenom přátelé z České teosofické společnosti, jejímž je Vácslav členem, znají autora. Útlou knížku stihne vydat krátce před svou smrtí roku 1921.