Může se přeskočit vzteky. Oheň, který tancoval po malostranských střechách, sežehl na troud i jeho čerstvě vytištěné dílo. Pracoval na něm přitom tak dlouho. Kronika česká si bohužel najde svoje čtenáře až za další dva roky.

Vrcholem kariéry Václava Hájka z Libočan (†1553) se v roce 1527 stává funkce děkana na Karlštejně a o šest později správcovství vyšehradské kapituly.

Hájek se neustále hádá s vrchností a ve volném čase jako houba nasává informace pro svoje dílo, Kroniku českou. Jako zdroje využívá kroniky Kosmovu, Pulkavovu a Dalimilovu, i cizí letopisy, lidové pověsti a legendy i výpisy ze zemských desek a listin.

Tvoří šest let, než svůj historický opus dotáhne v roce 1539 do finále. Vypadá to, že finance na vydání už má v kapse, alespoň mu je slibuje rytíř Václav Halaš z Radimovic. Jenže sliby chyby, nakonec od něho neuvidí ani jedinou minci.

Nezbývá mu než peníze sehnat jinde. Kroniku tak nechává vytisknout až v říjnu 1541 a s Halašem ho čeká ještě dohadování, kdo smí dílo prodávat.

Zná datum příchodu Slovanů

Spisku nelze upřít literární kvality. Václav líčí dějiny čtivě, s jejich faktickou správností je to ale o poznání horší. Hlavu si s ní neláme. Kde nezná letopočty, vymyslí si je, stejně jako postavy a průběh událostí.

Je skálopevně přesvědčen, že slovanské osídlení našich končin začalo v roce 644, proto vyprávění zahajuje tímto okamžikem.

Osud bájného vládce Kroka popisuje do nejmenších detailů – kde informace sebral, tuší jenom on sám a dokonce tvrdí, že tento nedoložený Přemyslovec zemřel jako 86letý stařec. Osudy Krokových sedmi bájných následovníků také vyšperkuje do podrobností. Třeba Mnatu charakterizuje jako lidumila, o Neklana jako bázlivého zajíce.

Dílo zničí plameny

V pověsti o dívčí válce zase neváhá barvitě popsat, jak dívky usmrtily Ctirada, kterému na přerazily hnáty a vpletly ho do kola. Úplným výmyslem je pověst o Bivojovi.

Na druhou stranu jsou pasáže, kde mluví čirou pravdu, třeba když popisuje požár velké části Malé Strany, Hradčan a Pražského hradu v roce 1541. „Šel oheň do kaply sv.

Zikmunda, a tu spálil mříži dřevěnou a stolice, které byly zezadu té kaply,“ líčí oheň řádící v chrámu svatého Víta. Tady si nic vymýšlet nemusí, je očitým svědkem události. Dokonce se tehdy řadí k lidem postiženým ohněm.

Plameny totiž pohltí i náklad jeho kroniky, který byl právě vytištěn a voní tiskařskou černí. Nakonec si proto zájemci mohou dílo přečíst až v roce 1543.

Cejch lháře

S trochou nadsázky se dá Hájkova kronika označit za bestseller, je totiž hodně čtená.

O její popularitu se postará olomoucký biskup Jan Dubravius (asi 1486–1553), který z ní čerpá pro svoje dílko Historia regni Bohemiae vydané v roce 1552. V průběhu dalších staletí ji ale historikové posuzují mnohem střízlivěji.

První, kdo ho otevřeně zkritizuje, je piaristický mnich Gelasius Dobner (1719–1790). František Palacký (1798–1876) se dokonce nechává slyšet, že Hájek je „škůdcem historie“ a celou jeho kroniku označí za „pásmo lží“.

 Dějepisci poznamenávají, že ačkoliv si dokázal sehnat spoustu užitečných podkladů, neuměl s nimi pracovat a tento nedostatek nahradil tím, že popustil uzdu svojí fantazii.

Když ale Jan Linka, editor nejnovějšího vydání Hájkovy kroniky, převádí v roce 2013 dílo do moderní češtiny, upozorňuje, že i když kritika je na místě, nikdo mu nesmí upřít velký vyprávěčský talent a fakt, že v Češích probudil zájem o historii.