„Nedokážu rozeznat svůj originál od kopií,“ rozčiluje se známý francouzský rytec Auguste-Louis Lepere. Svým vztekem ale vlastně skládá poklonu českému vynálezci Jakubu Husníkovi. Nenápadný učitel z táborské reálky přitom o svoji slávu málem přišel…
Toulky v hlubokých lesích a nadšené pozorování zvířat, tak vypadá dětství Jakuba Husníka (1837–1916), rodáka z Vejprnic u Plzně. Otec Vavřinec, povoláním lesník, si všimne, že malý Kuba rád kreslí a maluje.
A třebaže uživit deset potomků není žádná legrace a o papíry a psací potřeby je tehdy nouze, dají rodiče Jakubovi šanci dělat to, co ho baví. Odchází do Prahy studovat piaristické gymnázium a poté pokračuje na malířské akademii.
Dokonce vyrazí na malířskou zkušenou do Antverp (v dnešní Belgii).
Úspěšně se pak zhostí i maleb na oltářních obrazech v Karlovicích a Kolovratech u Prahy, když obě dokončí roku 1861. O dva roky později se stěhuje do Tábora, kde se stává učitelem kreslení na reálném gymnáziu. Studentům přibližuje nejenom techniky kresby, ale i těsnopis.
Volno tráví ve fotokomoře
Jako řádný učitel se věnuje i fotografii. „Daguerrotypie (první prakticky užívaný fotografický proces pojmenovaný podle francouzského vynálezce Louise Daguerra – pozn. red.) už je passé,“ neunikne mu.
Fotografové dávají přednost mokrému procesu negativ-pozitiv a Husník chce přispět se svou troškou do mlýna. Představí proto světu svůj nový vynález, dvoutónové fotografie. Pokud zrovna nestojí za katedrou, tráví dlouhé hodiny ve fotokomoře.
Trpělivě opakuje všechny pokusy, které snad tisíckrát prováděli jeho předchůdci, průkopníci fotografie. Pozorně si všímá každého detailu. Dokáže reprodukovat fotografické obrazy, vytváří fotolitografii, světlotisk. Umí s jeho pomocí vyrobit i 1000 výtisků!
Nevýhodná smlouva
O jeho úspěšných pokusech se dokonce zmíní i příloha německého časopisu Photographische Mitteilungen. Husník ovšem není sám, kdo se tímhle procesem zabývá.
Když si mnichovský dvorní fotograf Josef Albert (1825–1886) přečte v časopise článek o jeho práci, umíní si, že se s Husníkem musí setkat.
„Když mi přenecháte vynález tisku podle vašeho způsobu, dostanete pětiprocentní zisk z prodeje tisků nad 20 000 rakouské měny,“ nabídne Albert českému vynálezci.
„Nemohu mu konkurovat,“ uvědomuje si Husník při pohledu na stroje v dobře vybavené Albertově tiskárně. Příliš výhodné to pro něj není, přesto s návrhem souhlasí a v roce 1869 podepíše smlouvu.
Pokud o svém vynálezu nebude mlčet, zaplatí Albertovi 2000 zlatých pokutu. Platnost smlouvy je pět let. „Albertotypie je fantastická věc. Otisky jsou dokonalé do nejmenších detailů,“ chválí metodu mnichovského fotografa odborníci. O podílu nenápadného táborského učitele ale nikdo nemá tušení.
Autorství odhalí soudní spor
Nakonec ale všechno praskne. Pražský fotograf Anton Markl vydá v roce 1870 příručku, ve které popisuje Albertovu reprodukci obrazů používanou i v berlínské firmě Ohm a Grossmann. Skončí u soudu za vyzrazení výrobních postupů této firmy.
Při přelíčení vychází najevo, že je to právě Husník, kdo je autorem celého postupu. Josef Albert byl v bádání o krůček za ním, ale jeho výsledky využil ve svůj prospěch. Německé noviny teď Husníkovi přiznávají prvenství. Pro vynálezce přicházejí lepší časy.
V roce 1873 se stěhuje do Vídně, kde pomáhá s tiskem cenných papírů a sklízí slávu. Do své smrti v roce 1916 v Praze stihne ještě spoustu věcí:
zakládá v Praze dílnu a fotografický ateliér, získá patent na další vynález – klihotypii (tisk z klihu) a věnuje se i tisku vodoznaků.
