„Zatop, je tu zima,“ přikáže Říman Lucius svému otrokovi. Pohladí si husí kůži na ruce a zahalí se těsněji do své tuniky. Otrok poslušně odejde do vedlejší místnosti, aby založil oheň. Za chvíli už se o všechno postará teplý vzduch.

„Ještě, že máme ten Oratův vynález, jinak bychom zmrzli,“ poznamená k příteli Antoniovi, který přišel na návštěvu.

Po půlhodině už oba muži filozofují nad pohárem kvalitního vína. Je jim příjemně teplo, což mohou přičíst nejenom vypitému alkoholu, ale především dokonalému systému topení vybudovanému v Luciově římské vile. Už odpradávna se lidé hřejí u ohně.

Jenže žár je příliš velký, a proto se k němu nemohou přiblížit na příliš malou vzdálenost, jinak by se spálili. Jak maximálně využít teplo vznikající v ohništi, ohřát s ním co největší prostor a přitom se nespálit, nad tím se už v 1. století př. n. l.

zamýšlí římský patricij Caius Sergius Orata (†95 př. n. l.).

Teplo proudí pod podlahou

Přichází s poměrně jednoduchým, ale velmi dobře fungujícím nápadem. Ohniště s topením založí v kotelně vedle domu a ohřátý vzduch nechává proudit dovnitř pod dlážděnou podlahou. Zjistí, že myšlenka funguje velmi dobře.

Celý proces ovšem vyžaduje určité stavební úpravy. Je s ním zkrátka nutné počítat už během stavby domu. Vedle se vybuduje uzavřené ohniště s odvodem horkého vzduchu, dlážděné podlahy místností domu potom musí stát na asi 80 cm vysokých cihlových sloupcích.

Tímto trikem se Oratovi povede zajistit dostatečné proudění vzduchu, který má mezi sloupky pod podlahou  90–180 °C. Do místností pak teplo úspěšně proniká dutými cihlami ve stěnách a ohřívá prostor.

Podlaha má teplotu 25-35 °C, vzduch se vyhřeje na 20–30 °C. Systému se říká římské hypocaustum.

Příliš nákladné úpravy

„Ústřední topení předpokládá výrobu tepla a jeho přenos teplonosnou látkou,“ vysvětluje současná autorka Dagmar Poledňáková základní princip, na kterém funguje jakékoli dálkové ústřední topení, tedy i to římské.

Ovšem Oratovu novinku si nemůže v Římě dovolit jen tak někdo. „Investice by byla moc vysoká. Nemáme teď tolik peněz,“ odpoví Antonius na Luciův dotaz, proč si také nenechá ve svém domě topení vybudovat.

Náklady na stavbu jsou obrovské, a tak se teplovzdušné topení stává výsadou jenom bohatých lidí, žijících v přepychových vilách. Často se také používá v římských lázních.

„Předně se země vydláždí půldruhastopovými střešními cihlami v takovém sklonu k otopnému vedení, že míč na ni vhozený nemůže se na ní zastaviti, nýbrž skoulí se sám zpět k topeništi.

Za tohoto stavu plamen snáze prošlehuje pod položenou podlahou,“ líčí římský architekt Vitruvius (1. století př. n. l.) budování topení.

„Shora jest udělati z nepálených cihel o 2/3 stopy pilíře rozvržené tak, aby mohly být přeloženy dvoustopými krycími střešními cihlami,“ dodává.

Vynález upadá do zapomnění

Nejmodernější vymoženost římské techniky ale bohužel skončí v zapomenutí. Definitivní pád Římské říše v roce 476 n. l. způsobí, že v propadlišti dějin zmizí i spousta užitečných vynálezů. Ústřední topení je jedním z nich.

Ve středověku lidé zapomínají na pokrok a vrací se zpátky k otevřenému nebo částečně krytému ohništi. Spaliny opouštějí místnost otvorem ve stropě. Lidé proto přemýšlejí o tom, jak odvádět z místnosti kouř, aby se ho lidé zbytečně nenadýchali.

Ve 14. století se začínají stavět první komíny. Popularitu začíná získávat topení, při kterém se do ohniště přikládá v jiné místnosti, než té, která se vytápí. Takový způsob vlastně sází na ten úplně nejprimitivnější výměník v prostoru nad stropem ohniště.

Využívá pravidel fyziky, podle kterých teplý vzduch stoupá vzhůru. Systém využívají ve 14. století jako první obyvatelé hradu Marburg v dnešní německé spolkové zemi Hesensko.