Jen co si Japonci podmaní Indočínu a svůj vliv pomalu šíří po celém Pacifiku, začínají Spojené státy posilovat své postavení na Filipínách. Pokladu ležícímu zhruba 400 kilometrů od japonské základny na Tchaj-wanu a 8500 kilometrů od amerického Pearl Harboru.

Pro Japonce jde o lokalitu, kterou touží dobýt, brousí si zuby zejména na Malijskou zátoku. Vždyť jde o jeden z nejlepších přístavů východu. Američané, kterým invaze nedá spát, přímo do místa dění vysílají generála Douglase MacArthura (1880–1964). Po 10leté službě zná Filipíny jako své boty.

Nevycvičení a nepřipravení

Filipínské zálohy čítající asi 100 000 mužů, jsou ale v naprosto žalostném stavu. Většina z mužů za život ani jednou nevystřelila, v boji o přežití také značně pokulhávají. Podporu jim pak poskytuje pouze 30 000 amerických vojáků.

O moc lepší to není ani s výbavou, k dispozici dostává MacArthur jen 300 letadel.

Než se armáda stihne vycvičit, zastihne Američany 8. prosince 1941 zpráva o útoku na Pearl Harbor, což generalitu na Filipínách rozhodí. Japonci, kteří touží potěšit císaře, vysílají z Tchaj-wanu další útočné eskadry. Invaze má obrovskou sílu.

I když Američané ostrov brání, co jim bojová technika stačí, všech 18 bombardovacích letadel B-17 je zničeno, spolu s nimi dalších 71 letounů. O osudu ostrova je – zdá se – rozhodnuto.

Nepřítel na dohled

Jakmile nepřítel ovládá vzduchu, snaží se podmanit i ostrov Luzon, kde je odpor místních prakticky nulový. Opojeni mocí a snadným postupem začínají po třech týdnech postupovat k Manile, jejíž obranu označí MacArthur za beznadějnou a dává rozkaz vyklidit pole.

Když Japonci do hlavního města konečně dorazí, naleznou jen prázdné základny, což si vysvětlí jako americkou kapitulaci.

Netuší, že k děsivému a namáhajícímu střetnutí má dojít až 8. ledna, kdy se obě flotily setkají na Bataanu. Američané tu totiž vsadí na obranné boje. Při nich se snaží využít co nejméně mužů i zásob a modlí se o pomoc, kterou MacArthur neustále slibuje.

O falešných nadějích vydrží vojáci snít až do března, kdy začnou docházet léky i další zásoby a oni tak ve velkém podléhají nemocem. Mezitím tisícovka nových Japonských vojáků mobilizuje děla a chystá se na finální útok.

Drtí nás hlad i nemoci

Přemožený událostmi se generál Edward King (1884–1958) 9. dubna 1942 vzdává. Na 12 000 Američanů a 65 000 Filipínců je zajato a donuceno absolvovat 100 kilometrů dlouhý pochod smrti s konečnou stanicí v San Fernandu.

Do ní ale 2330 Američanů a 7000 Filipínců nedorazí. Japonci dosáhnou svého cíle, třebaže obsazení Filipín má podle plánů trvat 50 dní, avšak Američané se brání 149 dní.

Je 6. června 1942, když je oficiálně stvrzena kapitulace. Pro Spojené státy jde o katastrofu a největší kapitulaci v amerických dějinách. V té chvíli už se MacArthur hřeje v Austrálii, kde těsně po přistání pronáší svou památnou větu „Já se vrátím!“