„A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem,“ zpívá se v jedné lidové písni. Skutečně, člověka netvoří jen tělo, nýbrž i duše či psyché. Psychika ovlivňuje nejen myšlenkové pochody, náladu či city, ale i celkový stav organismu. Toho si byli vědomi už antičtí filozofové.

Těžko říci, kdy si člověk poprvé uvědomil své vlastní myšlenkové, emoční a citové pochody. Každopádně, učenci starých říší už nějakou představu o nich měli. Byť moderní psychologie začala vznikat až v 19. století, sahají její kořeny do dávnověku.

Více než trefný je v tomto ohledu bonmot německého psychologa Hermanna Ebbinghause (1850–1909), pronesený v roce 1908: „Psychologie má krátkou minulost, ale dlouhou historii.“

Jak to tak bývá, prapočátky psychologie je třeba hledat už v antice, konkrétně ve starém Řecku. Psychologie existovala jako součást filosofie. Již řecký filosof a lékař Hippokrates (460–370 př. n.

l.) položil základní kameny psychologie temperamentu, když definoval 4 základní tělní tekutiny: sanquis (krev), cholé (žluč), melancholé (černá žluč) a flegma (sliz). Nadbytek některé z těchto životních šťáv pak ovlivňuje temperament člověka.

Hippokrates tak rozlišuje čtyři druhy temperamentu: sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik: „Duševní nemoci vznikají z vlhkosti mozku, v němž jsou nástroje duše, když je mozek vlhčí než obvykle. Mozek může být pokažen také hlenem a žlučí.

Ti, kteří šílí ze žluče, jsou útoční. Člověk je smutný, ustrašený a zapomíná, jestliže je mozek ochlazen hlenem a stěsnán více než obvykle.“

Tyto pojmy věda uznává do dnešních dnů. Málokdo je však čistý flegmatik či sangvinik, obvykle dochází k prolínání temperamentů.

Mnohem později pak Karl Gustav Jung, ke kterému se ještě vrátíme, rozdělil charakteristiku osobnosti na základě přístupu k okolnímu světu.

Zatímco extrovert je světu otevřený, avšak méně vnímavý a povrchní, introvert se zdá být uzavřeným, avšak je plný empatie a citů.

Pojďme však zpět do éry, kdy Řecko bylo centrem dění. Už Sókratés (469–399 př. n. l.) obrátil pozornost filosofů na problémy člověka. Jeho žák Platón (427–347 př. n.

l.) vytvořil teorii idejí, kde ideje jsou pravzory nadřazené vnímaným předmětům. Po dlouhá následující staletí byla pro filosofy a mnohdy i psychology nejdůležitější práce Aristotelova (384–322 př. n. l.), Platónova žáka.

Podle něj myšlenky a ideje nejsou odloučeny od vnímaných věcí, Aristoteles kladl důraz na smyslové poznání.

Filosofové se dotýkali psychologie i ve středověku. Mezi nejdůležitější postavy, které se takto zamýšlely nad lidským nitrem, patří Augustin (354–430) a Tomáš Akvinský (1225–1274).

V jejich díle hraje zásadní úlohu křesťanství, které se odráží i v jejich závěrech.

Podle Augustina je veškeré poznání poznáním Boha skrze vlastní duši, Tomáš Akvinský šel v Aristotelových stopách, když jeho učení přizpůsobil křesťanské věrouce a dával důraz na smysly.

Vědní disciplíny obvykle nemívají ve svém rodném listě přesné datum narození. Přicházejí na zpět obvykle postupně a nenápadně. U vědecké psychologie je tomu jinak.

Pro ni je zásadní mezník rok 1879, kdy německý lékař Wilhelm Wundt (1832–1920) založil na lipské univerzitě první psychologickou laboratoř.

Zájem o lidskou duši a pochody v ní na pomezí 19. a 20. století uhranul svět a tento stav trvá vlastně dodnes. Záhy se objevila řada psychologických směrů.

Behaviorismus uznává pouze na vnější projevy člověka, pozorovatelné smysly a registrovatelné přístroji. Gestalt psychologie klade důraz na celkovou vyrovnanost osobnosti. Existují i mnohé jiné, ale nelze samozřejmě opomenout psychoanalýzu.

Jejím zakladatelem je rodák z Příboru Sigmund Freud (1856–1939). Ten psychoanalýzu soukromě používal k léčení neuróz.

Podle Freuda se neurózy rodí důsledkem konfliktů sexuálního charakteru, ke kterým došlo v dětském věku, a byly později upozaděny. Svou psychoanalýzu začal uplatňovat někdy kolem roku 1895.

Málokterá teorie ve vědecké historii vzbudila tolik vášně jako Freudův výklad vývoje lidské sexuality. Freud sexualitu vnímal nejen jako smyslné chvění, ale i jako poznávací metaforu, jejímž prostřednictvím můžeme poznat, pochopit a vysvětlit lidské trápení.

Dospěl například k názoru, že volba sexuálního partnera probíhá podle nevědomého, ale neomylně iracionálního kompasu erotického magnetismu.

Zpočátku byl Švýcar Carl Gustav Jung (1873–1961) vnímán jako Freudův nástupce v psychoanalýze.

S Freudovým učením se však záhy rozešel a vypracoval vlastní, velmi komplexní systém, v němž propojoval poznatky vědy s ezoterickými naukami Východu i Západu.

Jeho zřejmě nejslavnějším psychologickým pojmem je kolektivní nevědomí. Na rozdíl od Freuda, jenž nevědomí považoval za čistě individuální záležitost, byl Jung přesvědčen, že je v něm ukryt i obsah, který jednotlivce přesahuje.

K této myšlence jej přivedl případ jistého schizofrenika s neobvyklými vizemi, jež se překvapivě shodovaly s obsahem jistého prastarého náboženského textu, který dotyčný pacient nemohl znát.

Jung přišel s vysvětlením, že kdesi hluboko v lidské psychice spočívají určité univerzální symboly či archetypy, které reprezentují silné zážitky z minulosti celého lidstva.

Podle Junga tomu nasvědčuje fakt, že některé symboly mají shodný význam v odlišných kulturách i historických epochách. Typickým příklad je kruh jako všeobecně uznávaný symbol věčnosti.

Jiný psychiatr a psycholog Alfred Adler (1870–1939) kladl důraz na individuální psychologii, příčinu traumat hledal už v dětství a v pocitu méněcennosti.

Na sklonku třicátých let se objevuje další směr v podobě neopsychoanalýzy. Ta sice odmítá Freudův důraz na sexualitu, uznává však jeho dynamiku. Důraz je zde položen především na kulturní a sociální faktory.

Významnou představitelkou tohoto směru německoamerická psychiatrička Karen Horneyová (1885–1952).

Důležitým mezníkem byl i vznik logoterapie, za kterým stál rakouský psychiatr a neurolog Viktor Frankl (1905–1999). Zásadním způsobem jej ovlivnil pobyt ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

V nelidských podmínkách se snažil v sobě i ve svých spoluvězních udržet kus lidskosti a přesvědčit je, že život má smysl. A tak zatímco Freudovy teorie baží po slasti a Adlerovy po moci, pro Frankla je ústředním smyslem vůle ke smyslu života…