Kluk využije situace, když se prodavačka na pražském trhu baví se zákaznicí. Přitočí se ke košíku s bramborami a cpe si je do kapes skrytých v kalhotách. Jenže trhovkyně má oči všude a vyskočí po ní. Chlapec se rozběhne a zmizí ve vedlejší ulici. „Patříš do polepšovny,“ křičí za ním trhovkyně a hrozí holí.
Honit zloděje se jí nechce, a tak se vrátí ke svému krámku. Za rohem se ale kluk zastaví. „Polepšovna, to tak! Ty odporné řádové sestry mne nutily poslouchat, jíst hnusné jídlo a chodit brzy spát.
Raději než se tam vrátit, to se nějak protluču na ulici,“ ušklíbne se a ztratí se v nedalekém průjezdu. Taková mládež, ať už chlapci nebo děvčata, skutečně má šanci dostat se do polepšovny, které vznikají v 19. století.
„Dostatek práce, učení a jiné činnosti jim vyženou z hlavy hlouposti,“ tím se řídí řádové sestry, když vytvářejí program pro své káranky, jak se dívkám říká „Budete kydat hnůj,“ oznámí vychovatelka svým svěřenkyním.
Dívce Marii taková práce nevadí, ochotně se zapojila do skupiny děvčat, které pracují na zdejším hospodářství. Je z vesnice a ví, že jenom dobře pohnojené pole přinese úrodu. Společně s dalšími dívkami se stará o 15 krav a pět prasnic.
Další dvě dívčí skupiny mají od jara do podzimu na starosti zdejší pole. Nenudí se ale ani v zimě. Boháči z Teplic a okolí zásobují ústav zakázkovou prací. Starší děvčata derou peří do duchen a perou prádlo. Mladší vyšívají monogramy do výbavy pro nevěsty.
Ranní ptáče dál…
Kapacitně polepšovny brzy nestíhají, a tak vznikají další a další. V roce 1901 zahajuje provoz Zemská polepšovna pro nedospělé neboli Ochraňovna císaře Františka Josefa I. v Brně.
Ve dvoupatrové budově s ložnicemi pro chlapce, učebnami, jídelnou, tělocvičnou, dílnami, koupelnou, kaplí a zahradou začíná život už brzy ráno. Úderem šesté zdejší obyvatelé vstávají. Stelou postele, modlí se, zametají ložnice.
Ozývá se dusot nohou po chodbách, jak běží do koupelny. V létě musí zasednout ke snídani v sedm hodin, v zimě o půl hodiny později. Potom už následuje přesně vypočítaný maraton činností, který skončí až o šesté večer.
Dnes je ale neděle, a to znamená bohoslužbu v ústavní kapli. Dva chlapci nevydrží farářovo kázání a pošťuchují se mezi sebou. Vychovatel jim vlepí facku. „Ještě jednou a oba si vykoledujete pár ran holí,“ okřikne je. Oba ztichnou.
Ostuda za krádež
Od pondělí do soboty zamíří hned po snídani do učeben. S rukama za zády tu musí sedět a poslouchat výklad učitele den co den 4–6 hodin. Pro spoustu z chlapců je to nad lidské síly. Když se třídou ozve šum a někdo zlobí, učitel němčiny vyzve kluka k tabuli.
Neposedu čeká několik ran ukazovátkem. Zkroušeně se vrací do lavice. Hůl, metla nebo ukazovátko létá vzduchem často. Speciální lahůdku ale vychovatelé vymýšlejí pro malé zloděje.
„Časté krádeže se trestaly například tak, že provinilec musel kradenou věc nosit upevněnou na svém oděvu,“ uvádějí dobové prameny ústavu. O ostudném činu pachatele se tak během chvilky dozvědí všichni… Odpoledne už je mnohem zábavnější.
Chlapci tráví několik hodin v dílnách, připravují se na svoje zaměstnání. Nechybí program v podobě domácích prací, odpočinku nebo her. Ve středu odpoledne a každý svátek jdou s vychovatelem na procházku. „Dnes smíte napsat dopisy,“ řekne vychovatel odpoledne.
Potom přečte jména několika chlapců. „Za vámi přijede návštěva,“ oznámí jim. Chlapci se těší, každé vytržení ze stereotypu je příjemné. Je neděle. Psát domů nebo mít návštěvu ale mohou pouze jednu neděli za čtvrt roku. Když za nimi nikdo nepřijede, mají smůlu. Musejí si počkat další tři měsíce.