Hunové se v 5. století stávají rozbuškou stěhování národů. Vyrážejí z okolí Dunaje na dnešním maďarském území, tzv. Panonie, kterou tehdy ovládají Římané. Výbojný národ se proslaví spoustou zvláštních zvyků. Třeba řezáním tváří nebo deformací lebek.
Panonii dobývají už v roce 35 př. n. l. Římané a v letech 9–433 n. l. se stává provincií jejich říše.
Z východu a severu ji vymezuje tok řeky Dunaje, na západě ji ohraničuje Itálie, na jihu sousedí s Dalmácií (v současnosti rozdělena mezi Chorvatsko a Černou Horu) a Moesií (dnes patří Srbsku a Bulharsku).
Území Panonie se rozkládá na západě dnešního Maďarska, části Rakouska, Srbska a chorvatského a slovinského úseku mezi řekami Drávou a Sávou.
Osídlily je ilyrské kmeny, jimž Římané říkali Panoni a moc si jich nevážili, protože je dobové prameny většinou popisují jako zloděje.
Zbytečné opevnění
Na území provincie Panonie nejprve roku 405 vtrhnou germánští Gótové, ale o pět let později se zde podaří obnovit římskou nadvládu. Správci Panonie začínají stavět opevnění proti bojovným Hunům, kteří dorážejí na hranicích.
Římanům to ale nakonec není nic platné. Kolem roku 420 už stejně Hunové ovládají velkou část panonského území. V roce 433 ho definitivně získají celé – výměnou za pomoc římskému vojevůdci Flaviu Aetiovi (asi 396–454) během bojů o moc v samotném Římě.
Zvrhlé zvyky
Hunské kmeny mají podivné obyčeje. Malým chlapcům rozřezávají tváře, aby uměli snášet bolest. Znetvořený obličej měl zároveň v boji odradit nepřítele. Ovazováním deformují lebky, které získávaly nezvykle protáhlý tvar. Jejich zákon divočiny byl velmi krutý:
zabíjeli své rodiče v okamžiku, kdy příliš zestárli a začínali být na obtíž. Mezi oblíbenou zábavu potomků hunských náčelníků patřilo skolit někoho ze zálohy. Odmítali se mýt, protože vodu považovali za posvátnou a nechtěli ji znečistit. Šaty sešité z kůží nosili, dokud se na jejich těle nerozpadly.
