„Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím,“ napíše dvaadvacetiletá dívka do dopisu adresovanému československé veřejnosti a svůj slib splní. Za brutální vraždu mnoha lidí nakonec stane před soudem, a jak se zdá, nelituje.

Příběh duševně nevyrovnaného děvčete, které se rozhodne vraždit, je v Česku známý. Olga (1951–1975) má pocit, že je k ní svět nespravedlivý a že ji nemá nikdo rád. Proto naplánuje pomstu. Pod koly jejího vozu zahyne osm lidí a mnoho dalších je zraněno. Mladou řidičku čeká soud.

Nehne ani brvou

Na třídě Obránců míru, kterou dnes známe jako Milady Horákové, je pozdvižení. Na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí leží mrtvá těla, utrhané končetiny i naříkající ranění lidé. Všude, kam se člověk podívá, tečou potoky krve. Uprostřed toho stojí nákladní vůz, za jehož volantem sedí mladá dívka. Vypadá skoro jako dítě a nevzrušeně hledí přímo před sebe. Na dotazy těch, kteří se na místo nehody seběhli, reaguje jen stručně. „Udělala jsem to schválně,“ hlesne Olga Hepnarová tiše. Je 10. července 1973 a v Praze došlo k masové vraždě, jakou nikdo nepamatuje.

Lítost neprojeví

Na začátku dubna roku 1974 začíná soudní proces s Olgou Hepnarovou. Ta je předtím podrobena řadě psychiatrických vyšetření. Lékaři však neshledají, že by trpěla nějakou duševní poruchou, a ona sama opakovaně zdůrazňuje svou příčetnost. Ke svému činu se prý odhodlala po zralé úvaze. „Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala. Mám-li se stručně vyjádřit k mým jasně definovaným konkrétním úmyslům při této nehodě, odpovídám, že jsem chtěla zavinit smrt více lidí použitím dopravního prostředku. Jinak již nemám, co zásadního bych dodala. Pouze bych chtěla říci, že toho, co se tam na ulici stalo, nijak nelituji,“ sdělí šokovanému soudu drobné černovlasé děvče. Až dosud totiž všichni doufají, že jde o nehodu. Noviny dokonce píší, že nějaká paní nezvládla řízení. Velmi rychle se však rozkřikne, že to není pravda.

Plány na krveprolití

Olga Hepnarová podle všeho svou pomstu plánuje řadu let. Společnosti vyčítá, že z ní udělala otloukánka a přemýšlí, jak svému trápení ulevit. Nejprve zvažuje stranit se lidí a žít na osamělé chatě nebo odejít do kláštera. Usuzuje však, že to by její pocity nijak nezmírnilo. Začne proto přemýšlet o tom, že by mohla spáchat sebevraždu, nebo naopak povraždit ze msty velké množství lidí. Nakonec se rozhodne pro druhou variantu. „Nejdříve, úplně na počátku, jsem třeba přemýšlela o tom, jak na vhodném místě podkopáním železničních kolejí vykolejit za jízdy přeplněný vlak. Zvažovala jsem plán na uložení třaskaviny do veřejné místnosti s velkým provozem. Taková představa mě jednu dobu doslova fascinovala: Řídím nacpaný autobus, směřuji ho k okraji propasti, všichni kolem křičí hrůzou, ale já pevně svírám v rukou volant,“ uvádí například dívka.

Zabít rodiče by nestihla

Při rozhovorech se soudními znalci je Olga konfrontována s otázkou, proč se raději nerozhodla zabít rodiče nebo někoho ze spolužáků. Právě to jsou přece lidé, které pokládá za viníky svého trápení. Olga přisvědčí, že původně měla v plánu přesně to. Za tím účelem dokonce dva roky chodila do Svazarmu, aby si opatřila zbrojní průkaz a mohla si pořídit pistoli. Nakonec však změní názor. Ne z lítosti, ale z celkem pragmatického důvodu. „Nezastřelila jsem je, protože bych nestihla zabít také jiné lidi. Nepostihla bych všechny, a to by bylo nespravedlivé,“ vysvětlí vražedkyně.

Obecné ohrožení

„Neměla jsem v úmyslu zabít tyto konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde,“ přizná před soudem Olga. Proto je její skutek překvalifikován z vraždy na obecné ohrožení. Za takový čin jí již nehrozí trest smrti, kterého se soud obává. Veřejnost by se totiž mohla kvůli popravě velmi mladé ženy bouřit. Nezdá se však, že by to na Olgu udělalo dojem. Naopak vytrvale prohlašuje, že je jí jedno, co s ní bude. „Na rozsudku mi vůbec nezáleží. Proto také pravdivě vypovídám,“ říká opakovaně. „Požaduji pro sebe trest smrti,“ vyrazí všem přítomným v soudní síni dech.

Naprosto příčetná

Soudní znalci se stále snaží dokázat, že je Olga duševně chorá. Nemohou uvěřit, že by se k podobnému skutku odhodlal vyrovnaný jedinec. Proto se jí vyptávají na samotný čin i na to, co jí k němu vedlo. Chtějí vědět, jaké to pro ni bylo, vidět všechna ta mrtvá těla pod koly aut. Olga však neví. Raději se prý nedívala. „Bylo pro mě nepříjemné to udělat,“ sdělí a dodá, že i přesto považuje svůj čin za nezbytný. Jak se cítila bezprostředně poté? „Tak nějak pojednou jsem pocítila určité uvolnění a spokojenost, že se mi podařil akt msty všem lidem, a to moc dobře,“ svěří se lékařům. Ti již tuší, že dívka rozhodně nejednala pod tlakem emocí. Svůj skutek naplánovala a provedla zcela chladnokrevně. Z toho důvodu je trestný čin opět překvalifikován na vraždu. Trestu smrti se Olga přece jen nevyhne. Nezdá se však, že jí to příliš vadí. „Dostanu-li trest smrti, aspoň tu na světě nebudu muset déle pobývat. Řekněte sami – jaký smysl má pro mne nějaký další život?“

Lítostivý konec

Během pěti dnů, během kterých probíhá soud, vychází najevo, že je Olga velmi přecitlivělá. Neustále se lituje a zodpovědnost za vlastní nespokojenost svaluje na společnost. „Chci vás nyní požádat, abyste si takové lidi nepěstovali, protože když je nebudete pěstovat, nebudou myslet jako já a také tím pádem neudělají to, co jsem udělala já,“ pasuje se Olga před porotou do role samozvaného mluvčího všech utiskovaných. Má pocit, že svým činem může podobným tragédiím zabránit. „Jsem výjimečný případ, a to přesto, že jsem tělesně zdráva, mám bílou pleť a nijak se neliším od ostatních lidí. Nikdy mi nebylo jasné, proč si mě vybrali za otloukánka, a to poprvé u Hepnarů už od narození a stále. Protože jsem měla sestru, mohla jsem srovnávat chování rodičů. Se mnou jednali podstatně hůře a neuměla jsem si to vysvětlit. Škola se pro mne stala děsivým prostředím, ne kvůli učení, ale kvůli žákům a pak i učitelům, ti všichni mi dávali najevo své pohoršení nad tím, že si vůbec dovoluji být mezi nimi přítomna,“ spustí další kolo naříkání a stížností na krutý svět.

Rozsudek nejvyšší

V závěru soudu dostane Olga znovu slovo. Je to jedna z jejích posledních možností se vyjádřit. Ani v tuto chvíli však dívka své postoje nemění. Výčitkami svědomí rozhodně netrpí. „Nemohu říci, že toho, co se stalo, lituji. Stojím za svým činem, jinak by pro mne ztratil svůj vnitřní smysl. Ti lidé na stanici pro mne nebyli nevinní, také pro ně bych byla prügelknabe, pokud bych se s nimi dříve setkala. Říkáte-li, že jsem zajela lidi, kteří mi nijak neublížili, potom musím odpovědět, že mně také ubližovali lidé, jimž jsem nijak neublížila. Každý národ má svůj rasismus… a já byla jeho obětí. Ráda bych prohlásila, že již nic takového nikdy neudělám, ale měla bych k tomu jednu podmínku, že vy už nikdy neuděláte z někoho člověka, který by se musel den co den cítit jako prügelknabe. A museli byste to slíbit veřejně, aby o tom každý věděl.“ S rozsudkem trestu smrti Olga souhlasí a dále prohlásí, že se rozhodně nemíní odvolávat. Skutečně tak neučiní. Její matka však požádá prezidenta republiky o milost. Ta je po dlouhých měsících zamítnuta.

Poslední dny

Své poslední dny tráví Olga především četbou a dalším psaním svých zápisků. Píše dopisy Miroslavovi Davidovi (*1941), svému důvěrníkovi a po určitou část života i milenci. Mirek, jak mu říká, je její jediná zkušenost se vztahem k muži. Jindy dává Olga přednost ženám. Možná právě proto je jejich pouto spíše intelektuální, než že by k sobě cítili silnou vášeň. Představa blízké smrti Olgu nijak netrápí, nebo to alespoň nedá na sobě znát. Podle svědectví dozorců poslední noc v cele spí zcela klidně. Leží na kavalci ve hnědé erární teplákové soupravě a svému osudu se nevzpírá.

Poslední popravená v Čechách

Další den pro Olgu přijdou dva zřízenci. Navléknou si bílé rukavice a zavedou ji před předsedu soudního senátu, ředitele věznice, prokurátora a lékaře. Tam jí je znovu přečten rozsudek a lékař konstatuje, že není těhotná. Poté ji již zřízenci doprovázejí k popravčí místnosti. V tu chvíli Olgu odvaha opustí. Začne hystericky křičet, nohy ji neposlouchají a pokouší se oběma mužům uniknout. Nepodaří se jí to. Jednomu z nich však prokousne prst. Pod oprátkou jí musí přidržet, nedokáže sama stát. Jakmile kat zatáhne za páku, poklop pod jejíma nohama se otevře. Olga je mrtvá. Stane se tak poslední ženou v Česku, na které je vykonán trest smrti. Kat, jenž ten den popravu provede, na ni nevzpomíná rád. „Jsem proti trestu smrti věšením od té doby, co jsem věšel tu krásnou slečnu. Tak dlouho objížděla Štrosmajerák, až tam na nástupišti tramvaje bylo tolik lidí, že si dodala kuráž a napálila do nich dodávku. Než jsem ji oběsil, podělala se, pomočila a pozvracela tak, že mi toto mé řemeslo zhnusila,“ postěžuje si prý dokonce spisovateli Bohumilu Hrabalovi, který povzdech zaznamená.