S přicházejícím létem se v polích objevuje rudá záplava. I když mají vlčí máky také jiné odstíny, nepřehlédnutelná červená barva z nich udělala atribut letních měsíců. Jsou léčivkou, dekorací i inspirací k pohádkám, básním a legendám. A rovněž symbolem, který připomíná padlé vojáky v 1. světové válce.
Pleskanec, kokýšek, makůvka, ohníček, červánčí nebo kohoutek. Tato a mnoho dalších nářečních pojmenování se pojí s jednou rostlinou, kterou známe hlavně pod názvem vlčí mák.
Lidé mu ale dali spoustu půvabných názvů, kromě jiného se mu říká panenka, protože chudé děti si v minulosti hrály s vlčím mákem jako s panenkou: makovice byla hlavička a okvětní lístky zase sukénka.
Toho využije spisovatel Václav Čtvrtek (1911-1976) pro svůj pohádkový příběh O makové panence a motýlu Emanuelovi.
Okrasa i léčivka
Vlčí mák přirozeně roste v Evropě, Asii i severní Africe, ale byl zavlečen do mírných oblastí na všech kontinentech kromě Antarktidy. Najít se dá hlavně v polích, ale také u cest, na pastvinách či třeba na skládkách a rumištích.
Tato nenáročná rostlinka je pro svůj půvab častou okrasou zahrádek a přidává se do letních kytic. Kromě toho je také léčivkou, kterou naši předkové používají jako lék na plicní obtíže, dnu, bolesti i křeče.
Z okvětních plátků vyrábějí sirup, často podávaný už malým dětem, aby se jim snáze usínalo.
Lístky květů obsahují červené barvivo, používané v některých medikamentech a vínech či k barvení potpourri (vonná směs sušených rostlin), kam se sušené lístky přidávají i jako dekorativní doplněk.
Semena v makovicích jsou na rozdíl od namodralých semen máku setého menší a tmavší a v některých zejména východoevropských zemích se využívají do pečiva či k výrobě oleje.
Mýty, básně, legendy
Vlčí mák je půvabná rostlina a tak se objevuje v řadě bájí různých národů. Například v Číně existuje legenda o krásné manželce vojevůdce Siang Jü (232-202 př. n. l.), který po porážce v důležité bitvě spáchá sebevraždu.
Jeho žena ho následuje a podle pověsti vyrostou vlčí máky ze země v místě, kam dopadne její mrtvé tělo. V perské literatuře jsou vlčí máky považovány za květinu lásky a v klasických i moderních básních jsou symbolem lidí, kteří pro svou lásku zemřeli.
Často bývají nazývány „květina věčných milenců“. V jazyce urdu, kterým je dnes úředním jazykem v Pákistánu, jsou vlčí máky literárním symbolem mučednictví. Ale existuje také báseň v angličtině, která dává vlčímu máku velmi zajímavý status.
„Vzpomínkový“ mák
Nese název In Flanders Fields (Na polích flanderských) a jejím autorem je kanadský podplukovník a lékař John McCrae (1872-1918). K napsání ho inspiruje smrt jeho spolubojovníka a přítele v druhé bitvě u Yprés (1915).
Flanders Fields je běžný anglický název bojišť 1. světové války v Belgii a Francii. Je jednou z nejcitovanějších válečných básní.
Odkazy na rudé vlčí máky, které rostly nad hroby padlých vojáků, vedou k tomu, že se tato květina hlavně v zemích Commonwealthu stane uctívaným památným symbolem pro bojovníky, kteří padli v 1. světové válce. Bývá však užívána i pro uctění obětí dalších válek.
Není to však poprvé, kdy si někdo všimne červených vlčích máků na hrobech vojáků, jsou zaznamenány už v dokumentech z napoleonských válek.
Modrý půvab chrpy
Válečná vřava a její dopad na krajinu totiž podle odborníků změnily složení povrchové půdy nejen ve Flandrech, takže vlčí máky zůstaly jednou z mála rostlin, které v těchto podmínkách mohly dále růst.
Kromě vlčích máků kvete v polích také modrá chrpa, kterou si často přinášíme v kyticích z letních procházek.
Podobně jako vlčí mák dokázala růst i v zemi zdevastované válkou a tyto květiny byly často jedinou připomínkou normálního života ve válečné vřavě a živou barvou v blátě zákopů.
Ve Francii je modrá chrpa užívána jako květina k uctění památky padlých vojáků a všech, kteří zemřeli ve službě vlasti.
