Nejstarší zmínky o rodu, sídlícím na hradě Bourbon l´Archambault v centrální Francii, pocházejí už z doby před rokem 1000. Za strmým vzestupem nepříliš významného venkovského rodu přitom stojí sňatek vévody Antonína Bourbonského s dědičkou navarrské dynastie Janou de Albret.
Jindřich III., jeden z Antonínových potomků, si potom ve 2. polovině 16. století vybojuje francouzský trůn.
Když v roce 1559 zemře francouzský král Jindřich II. (1519–1559) z rodu Valois, vláda ve Francii skončí v rukou královské vdovy Kateřiny Medicejské (1519–1589).
Vůdce hugenotů (protestantů) bourbonský vévoda Jindřich III. (1553–1610), budoucí francouzský král Jindřich IV. Navarrský, využívá situace. Po řadě bojů s Kateřininými syny má cestu ke královské koruně otevřenou.
Když ale usedne roku 1589 na trůn, musí učinit ještě jeden ústupek. „Paříž stojí za mši,“ prohlásí naprosto pragmaticky a svoji protestantskou víru roku 1593 vymění za katolickou.
Bez šedé eminence se neobejde
Jindřichův syn Ludvík XIII. (1601–1643) je od dětství mrzout a samotář. Víc než jeho matka Marie Medicejská (1575–1642) se o něj starají komorníci a vychovatelé.
Ve svých devíti letech je Ludvík pět měsíců po smrti svého otce Jindřicha IV. korunován francouzským králem.
Marie věří, že čím více zanedbá jeho výchovu a bude upozorňovat na to, že král je duševně zaostalý (Ludvík někdy koktal), tím více si prodlouží svoji regentskou vládu po manželově smrti. Jenže se splete.
Ludvík už ve svých šestnácti letech provede převrat, při kterém nechá matku i s jejím sekretářem kardinálem de Richelieu (1585–1642) internovat.
Ačkoli se Ludvík kardinála zpočátku bojí, nakonec Richelieu vstupuje do královské rady a stává se jeho prvním ministrem. Místo Ludvíka ve Francii vládne on.
Bojí se chudiny
Ludvíkovi XIV. (1638–1715) posadí na hlavu královskou korunu už jako pětiletému dítěti.
Po smrti svého otce vládne pod taktovkou své matky Anny Rakouské (1601–1666) a kardinála Julese Mazarina (1602–1661). Kardinál úspěšně pokračuje v politice svého předchůdce Richelieua.
Vzbuzuje tím nenávist šlechty, která proti němu hned dvakrát povstane. Ludvík proto dostane strach.
Do svých rukou se snaží soustředit všechnu moc, což nejlépe vystihuje jeho heslo „Stát jsem já.“ Touží po absolutní moci, kde nebude jeho konkurentem žádný parlament nebo stavy.
Z nespokojené šlechty chce vytvořit skupinu dvořanů, kteří ho budou bezvýhradně poslouchat. Protože se bojí lůzy, nechce zůstávat v Paříži a za městem si staví přepychové sídlo ve Versailles.
Líný sběratel umění
Ve věku sedmi let je Ludvík Francouzský (1661–1711), nejstarší syn krále Ludvíka XIV., odebrán z péče žen a dostává se do mužské společnosti. Jako jediný ze šesti děti svého otce se dožije dospělosti.
Vzdělání získává u francouzského řečníka Jacquese-Bénigne Bossueta (1627–1704), otcova dvorního kazatele. Ovšem výuka u něj žádný velký efekt nepřinese.
Podle dobových svědectví příliš mnoho inteligence neprojevoval, a když dospěl, nejraději se jenom houpal v křesle. Paříž i celá Francie ale měla prince ráda kvůli jeho štědré, liberální a přívětivé povaze.
V politice nesehraje žádnou velkou roli, většinu času tráví v sídle v Meudonu asi 12 km jihozápadně od Paříže. Ve Versailles a v Meudonu shromáždí velkou sbírku umění.
Zkrocení neposlušného mladíka
Ludvík Francouzský (1682–1712) se jako nejstarší syn svého otce Ludvíka stává dědicem francouzského trůnu. Všichni ho ale považují za obtížné dítě, které nikoho nerespektuje.
Zkrotí ho teprve jeho učitel, arcibiskup François Fénelon (1651–1715), který z něj vychová velice zbožného člověka. Usednutí na královskou stolici se Ludvík ale nakonec nedočká, protože umírá dřív než jeho dědeček Ludvík XIV.
