Koná se slavná svatba. Princezna je krásná. I když překvapivě mladá – je jí pouhých dvanáct let. Co víc – v té době je už ovdovělou kněžnou. Jenže ani tahle druhá svatba není oním kouzelným okamžikem, o kterém děvčátka sní.
Koná se totiž, dle dobových zvyklostí, v zastoupení. Svého manžela nikdy ani nespatří.

Barbora Braniborská (1464–1515) je už od mala horkým zbožím. V osmi je provdána za hlohovského knížete a než stihne vůbec dospět a manželství si užít, manžel umírá.
„Otrávili jste ho, abyste získali půdu,“ vzteká se jeho bratr a nárok Barbory na své země neuznává. Po krátké válce odchází mladičká vdova prakticky s prázdnou. Svatba s českým králem by mohla být vhodnou náplastí.

Země dvou králů
Na českém trůně v té době sedí Vladislav Jagellonský (1456–1516). I když jen tak na půl zadku. Po svém předchůdci zdědí zatraceně těžkou situaci a vzdorokrále Matyáše Korvína (1443–1490), který si kromě uherské koruny nárokuje i tu českou.
Vladislav je flegmatický a touží po míru, Matyáš je správný balkánský cholerik a touží po české koruně. Války jsou vyčerpávající, a zatímco Vladislavovi rádci vyjednávají o svatbě, jeho vojáci se brání uherským oddílům na Moravě.
To je ostatně i důvod, proč nakonec král manželku nepozve do Prahy. „Cesty jsou nebezpečné,“ vymlouvá se.

Manželství v odloučení
Než se stihne situace uklidnit, situace využije Korvín a obsadí hlohovské knížectví, které má Vladislav získat jako věno. Svatba je v ten okamžik najednou z politického hlediska zcela zbytečná.
„Je to má žena, nemůžeme ji opustit,“ stojí za Barborou, ale jeho rádci už hledají novou vhodnou nevěstu. „Můj pane, tohle je ztracená partie, je potřeba rozehrát novou.“ A král nakonec zase přikývne. „Bene,“ prohlásí.
Jeho latinský souhlas mu nakonec u Čechů získá nelichotivou přezdívku. „Král Dobře“ nicméně s rádci protentokrát, zase, souhlasí.

Barbora na ocet
Jenže to není tak jednoduché. Rozluka manželů je složitý proces a papežská kurie straní Korvínovi. Z Říma dokonce zazní povel: „Lehněte se svou ženou a manželství konzumujte!“ Spory se táhnou dalších několik let. Barbora žije jako v osamocení.
V roce 1492 po nějakých patnácti letech Barbora prohlásí, že zbavuje Vladislava všech povinností. I ona se totiž zamiluje a chce se znovu vdát, tentokrát za muže, kterého si sama vybere a se kterým konečně nějakou dobu stráví.
Ale její bratři, pro které takový svazek není vhodný, ji unesou a zavřou do domácího vězení. Umírá v roce 1515, neznámo kde, pochována je nakonec v klášteře v Heilsbronnu. Rozhodně se nedá říct, že by její život byl naplněn láskou.