Korejka Jang Ji-sung se ocitne v zahradě. Je mlha, okolí barví šedá. Najednou vystupuje dívka. Barevné zjevení. Obě ženy se začnou dotýkat, té starší kanou po tvářích slzy. „Už je mi dobře, maminko,“ říká holčička, která je už čtyři roky mrtvá.
Jang Ji-sung dostává poslední možnost se s dcerou Nayeon (2010–2016) rozloučit. Dívenku zabije vážná nemoc, její matka se ze ztráty nemůže vzpamatovat. Korejská společnost MBC jí umožní se s dcerkou setkat.
Kolikrát si v životě řekneme, že bychom chtěli ještě něco říct těm, kteří nás opustili? Virtuální setkání s blízkými může pomoct. Je to ale etické?
Maminko, chyběla jsi mi
Firma MBC se prohrabává stovkami fotek i videí malé Nayeon, aby vytvořila její co nejvěrnější kopii. Matka do procesu nijak nezasahuje, přijde k „hotovému“. Sen jí splní korejská televizní show.
Opětovné setkání matky a dcery, která před lety zemřela na leukémii, sledují statisíce lidí. Žena neví, co čekat. Oblékne si rukavice a nasadí brýle potřebné pro pohyb ve virtuálním světě.
Kde jsi byla?
Obrazy, které se jí promítají, vidí i lidé. Zašedlou zahradu rozzáří postavička ve fialkových šatech. „Maminko, kde jsi byla? Tolik jsi mi chyběla,“ řekne jemným hláskem Nayeon. Věrohodnost podoby se potvrdí. Jang Ji-sung začne plakat.
Stejně jako její manžel a tři děti, které shledání sledují. Nezůstane jen u slov, žena se může „dotknout“ rukou dívky. Shledání je velmi emotivní, Nayeon své matce řekne „vidíš, nic mě nebolí“ a mizí.
Může to vyvolat schizofrenii
Tak to má být, tak měla dcerka matku uklidnit, aby se Jang Ji-sung mohla definitivně rozloučit s mrtvým dítětem. Jenže právě s tím mají někteří odborníci problém. „Nayeon to matce nikdy neřekla. Nebyla reálná.
A je otázka, jak s tím matčina psychika naloží,“ říká svůj názor psycholožka Sarah Jonesová z univerzity De Montfort z Leicesteru. Mohlo by se stát, že by se každému, komu se zjeví virtuální zesnulý, mohla plést realita s virtualitou. A to může vést i k schizofrenii.
Řeknou si, co nestihli
MBC pochopila, že se svými reality show může vydělat slušný balík. „Není na tom nic špatného. Lidé se se zemřelými setkají jen na pár minut a řeknou si to, co nestihli.
Naopak jim to pomůže se se vším srovnat,“ obhajuje nápad ředitel společnosti Park Sung-jae. Britská psycholožka Karen April Millsová upozorňuje i na to, že zesnulý by si virtuálně oživit třeba ani nepřál.
Pomoc, nebo ublížení?
Na jednu stranu se to zdá jako skvělý nápad, splní se nám to, co jsme si přáli, a sice říct vše, co jsme nestihli. „A co když si někdo vzpomene za pět let, že chce vidět blízkého znovu? A pak znovu?
Nikdy nedojde ke smíření, že ten člověk tu už není,“ poukazuje Jonesová na vážné problémy, které tento nápad trochu uzemňují.
