Po skončení husitských válek česká šlechta vycítí příležitost a čile se pouští do podnikání. Její nová aktivita je ale trnem v oku městům, kterým vadí, že jim vrchnost v mnoha oborech „leze do zelí“ a jejich zisky klesají.   

„Měšťané vytýkali šlechticům a jejich poddaným, že porušují výhradní právo královských měst k vaření piva, k výrobě sladů a k obchodu s těmito produkty,“ uvádí příklad současný historik Jindřich Francek.

Ve své době nejbohatší velmož Českého království Vilém II. z Pernštejna (kolem roku 1436–1521) získává roku 1491 panství Pardubice a Kunětická Hora.

Přináší si sem první rybníkářské zkušenosti ze svých moravských panství a hned začíná budovat rybník Čeperka s obrovskou rozlohou 1200 ha (největší současný český rybník Rožmberk má 489 ha) a jeho stavba trvá pět let. Podle dobových zpráv má pojmout až 96 000 kaprů.

Obchod s rybami ve velkém zaručuje obrovské výnosy. „Kapr je zlatou rybou,“ míní Vilém, který si snadno spočítá, že až 70 % jeho příjmů tvoří právě rybniční hospodářství. Nelení a pro své syny připravuje kartony popisující chov kaprů.  

Aby velcí nesežrali malé  

Olomoucký biskup Jan Skála z Doubravy a Hradiště, přezdívaný Dubravius (1486–1553) se s Vilémem osobně zná a stráví diskusemi s ním spoustu času.

Ve svém spise o rybníkářství „De Piscinis“ z roku 1547 dává k dobru jeho výrok o výnosnosti rybníkářského panství. Barvitě popisuje tři stupně chovu českého kapra:

plůdek, násadu a vlastní rybu, přesně podle pernštejnského vzoru. Když se ryby třídí a stěhují z rybníka do rybníka podle velikosti, vynáší chov nejvíc. „Potřebuji tři kategorie rybníků, nejmenší potěrní, středně velké vejtažní a největší násadní,“ říká Vilém a jeho rybníkáři doplňují: „Jedině tak velké ryby nesežerou ty malé.“ Navíc při výlovu v rybníce plavou kapři se stejnou nebo podobnou tržní váhou a nemusí se dál třídit.  

Potřebuje dokonalý přehled 

Vilém přikazuje postavit základ rybničního systému, který tvoří tři kanály.

První Dvakačovický zásobuje vodou z řeky Chrudimky nově vybudované rybníky jihovýchodně od Pardubic, druhý Opatovický, si bere na starosti rybníky kolem bohdanečských lázní a do třetice Počápelský, z něhož proudí vody z říčky Loučné na východ od města a do haltýřů (stavby určené pro chlazení potravin v Pardubicích). Aby měl dokonalý přehled, co ho stavby stojí a kolik mu přiteče do kasy, zřizuje roku 1494 Registra rybniční, dokument popisující náklady na vznik rybníků.

Štafetu v rybníkářství po Vilémovi přebírají jeho synové, zejména Jan, který velkorysý projekt dokončuje.  

Evropa prahne po české rybě 

Po českém kaprovi je tehdy poptávka v celé Evropě a Pardubicko se pyšní 230 rybníky (některé zdroje ale uvádějí, že pernštejnský velkostatek měl až 250 rybníků s celkovou výměrou až 7700 ha). Množství nalovených ryb se počítá ve džberech o obsahu 56-54 kusů ryb.

Za džber se pak po polovině 16. století platí cca 70 grošů. Na plánovaný výlov Pernštejnové uzavírají velkoobchodní smlouvy. Když je ryb více, prodává se i přímo konečným zákazníkům, pak džber stojí o asi 10 % více, tedy cca 77 grošů.   

Tři generace od řemesla  

Ve službách Pernštejnů pracuje Kunát mladší z Dobřenic (1465–1539), který se podepisuje pod spoustu vodních děl včetně jezu na řece Labi z roku 1513. Má to v krvi, první rybníky staví už jeho dědeček, otec pracuje jako kolínský fišmistr, a tak se nikdo nediví, že rybníkářské řemeslo přebere jeho syn.

Není ovšem sám.

Přibývají další rybníkáři: Jan Vlček pracující na Pardubicku kolem roku 1496, Jan Mřeň, který tu působí v letech 1508-1520 a také Kabát z Bohdanče.  Vychovají první generaci rybníkářů, kteří potom vstupují do služeb dalších šlechtických rodů, a to například pánů z Hradce a Rožmberků. Příkladem se stává Kunátův žák Štěpánek Netolický (asi 1460–1538).  

Orná půda vynese víc  

Po třicetileté válce, která skončí roku 1648, ale počet obyvatel Pardubic klesne na pouhých 800 a země je zničená. Pernštejnské rybníkářství zažívá první velkou ránu.

Další část zdejších vodních ploch zmizí z map v době vlády Marie Terezie (1717–1780). „Rybníkářství je příliš nákladné. Půda pro pěstování obilí vynese více,“ uvažuje panovnice a řada východočeských rybníků zaniká.

Roli tu hraje nejenom větší ekonomický výnos polí, ale i skutečnost, že spousta rybníků je zanesených a čištění by bylo příliš drahé. Stopy po pernštejnských vodních dílech tak dnes připomínají už jenom silnice na někdejších rybničních hrázích.