Mraky zahalují oblohu. Zdá se, že dnes snad ani nevyjde Slunce. Jeden z Vikingů se zachmuří. Má pochybnosti, zda loď pluje domů správným směrem. Sáhne do kapsy svého oděvu a vytáhne jakýsi kámen. Za chvíli bude znát odpověď, jestli je kurz správný.

Natáhne ruku proti obloze a opatrně kámen natáčí. Neodradí ho, že nebe úplně zešedivělo. Přesto světlo kamenem prochází ve dvou směrech a navigátor výpravy Leifa Erikssona (920–1020) získává dva různé obrazy.

Chvíli si s nimi pohrává. Hledá polohu, kde jsou oba obrazy stejně jasné. Když ji konečně najde, vykřikne radostí.

Návrat z Vinlandu, tedy dnešní Ameriky, země, kterou se svými druhy pojmenovali podle nalezených révových keřů, skončí úspěšně. Vikingy na moři nezaskočí ani nepřízeň počasí. Ať je polární noc či den, zatažená obloha, ze které se každou chvíli spustí déšť, sněhová vánice, kdy není vidět skoro na krok, pokaždé dokážou držet kurz s minimálními úchylkami.

Kritici nápad odsoudí

Vědcům jejich orientační smysl dlouho nedá spát. Vikingové vynikali znalostmi astronomie, jenže ty jim v době polárního dne nebyly k ničemu. Severské legendy sice mluví o jakémsi slunečním kameni, ale dají se legendy brát vážně?

Dánský archeolog Thorkild Ramskou (1915–1985) už v roce 1967 předpokládá, že by trik zmiňovaného slunečního kamene mohl spočívat v tom, že jde o polarizovaný krystal kalcitu, který se ve Skandinávii vyskytuje často a dokáže propustit světlo jen pod určitým úhlem.

„Takové světlo by se ale dalo rozeznat i okem a žádný kámen by nebyl potřeba,“ namítají ale kritici a Ramskouova myšlenka proto zapadne.

Obrazy se musí sladit

Dlouho se nic neděje. Odpověď na vikingskou záhadu ale nečekaně přináší průzkum vraku lodi potopené roku 1592 u ostrova Alderney v Lamanšském průlivu. Badatelé v něm při prohledávání během roku 2011 narazí na poloprůhledný kosočtvercový krystal, islandský vápenec.

Série experimentů potvrzuje, že vědci mají v rukou sluneční kámen. Guy Ropars, fyzik z laboratoře ve francouzském Rennes, se svým týmem roku 2011 zkoumá islandský živec a říká, že opravdu jde o vikingský optický kompas.

„Směr Slunce se dá snadno zjistit pozorováním rozdílů a shody mezi oběma obrazy,“ vysvětluje a zároveň dodává, že se takto dá určit poloha Slunce s přesností několika stupňů.

Kovová děla matou střelku

Krystal funguje na jednoduchém principu polarizačního filtru. Kolem Slunce se nacházejí kruhy polarizovaného světla, i když se ukrývá za zataženou oblohou. Natáčením v ruce tak šikovný vikingský navigátor najde zdroj polarizovaného slunečního světla i přes mraky.

Pohledem přes kámen na oblohu vidí dva obrazy. Když je jasnost obou z nich stejná, získává směr, kde se nachází Slunce. Proč ale používali sluneční kámen ještě Britové v 16. století? Vědci nabízejí jasné vysvětlení: „Jedno jediné dělo, vyzdvižené z vraku, může množstvím kovu, z něhož je vyrobeno, změnit orientaci magnetického kompasu o 90 stupňů.

Proto k vyloučení navigačních omylů ve chvíli, kdy je Slunce schované, mohlo využití kamene velký význam.“