Náš vnitřní hlas může být tím nejpřísnějším kritikem, ale také velkou podporou. Je s námi všude. Pomáhá s rozhodnutími, chválí za vykonanou práci, dává rady i peskuje za přešlapy. Má ho ale každý člověk? Jak a proč se u různých lidí liší?

Odborníci vnitřní hlas definují jako soukromý monolog, probíhající bez jakékoliv artikulace a zvuku. Přesto mají lidé pocit, že ho v sobě slyší a jsou si vědomi jeho tónu i intonace. Může znít třeba naštvaně nebo ustaraně. Výzkum ukázal, že takto hovořit samy se sebou mohou už děti ve věku 5 až 7 let!

Nezapomeň koupit máslo!

Někdy jde o takto jednoduché věty. Lidé však mohou mít tak složitou vnitřní řeč, že se diskutuje o tom, zda je vůbec správné ji nazývat monologem nebo pouhým hlasem.

Někdy totiž přemýšlíme natolik intenzivně, že můžeme zaujmout hned několik úhlů pohledu a pak už jde vlastně o rozhovor. Podle vědců je mnoho lidí překvapivě mnohomluvných a nepoužívají jen pouhá slova nebo krátké věty.

Ne všichni z nás přitom používají vnitřní hlas záměrně. Z neznámých důvodů k nám někdy přijde zcela nečekaně anebo nás překvapí zcela náhodnými tématy.

Úvahy vážné i veselé

Podle jedné studie mluvíme sami se sebou rychlostí, která by v případě běžné mluvené řeči odpovídala asi 4000 slovům za minutu. Pro srovnání můžeme uvést, že projev vědce či politika, obsahující asi 6000 slov, trvá přes hodinu.

Zatímco u některých lidí mohou být podobné myšlenky povzbuzující, u jiných mají podobu těžkých úvah. Proč mají někteří lidé znepokojivější vnitřní hlas než ostatní, na to je podle vědců těžké odpovědět. Mohou se na tom podílet například genetické faktory nebo podněty z okolí.

Jako puštěné rádio

Dlouho se předpokládalo, že je vnitřní hlas nedílnou součástí lidského bytí. Ale ukazuje se, že ne každý člověk zpracovává svůj život, pocity a zážitky niternými větami.

Tento zažitý předpoklad věda zpochybní až v posledních desetiletích, kdy americký psycholog Russell Hurlburt provádí rozsáhlou studii.

Při ní vyjde najevo, že někteří lidé vedou vnitřní monolog prakticky neustále, téměř jako kdyby měli v mysli trvale puštěné rádio. Jiní na tom byli o poznání hůře a někteří účastníci byli zcela bez vnitřního hlasu. Prožívali například určité emoce, ale nešlo přitom o hlas nebo slova.

Když vnitřní hlas mlčí…

Absence vnitřního hlasu je často spojena se stavem, zvaným afantazie. Lidé, kteří ho zažívají, neprožívají ve své mysli vizualizace. Nedokážou si třeba představit tváře svých blízkých nebo třeba vlastní ložnici.

Afantazie a chybění vnitřního hlasu přitom nejsou nutně handicapem, ale vědci tvrdí, že vnitřní hlas je důležitý pro učení a vzdělávání. V dětském věku pomáhá získat jazykové dovednosti a v tomto období může také přijít v podobě imaginárních přátel.

V dospělosti vnitřní hlas podporuje pracovní paměť spolu s dalšími typy kognitivních procesů. Předpokládá se, že může výrazně ulehčit mnohé každodenní úkoly i lépe si uspořádat myšlenky. Ne vždy jsou ale věci tak pozitivní.

Negativní vnitřní hlas totiž pro změnu přispívá k psychickým poruchám včetně deprese, úzkosti nebo třeba mentální anorexie.