Ze Starého zákona dobře známe příběh o Mojžíšovi a jeho odchodu do Země zaslíbené. Během ní se událo několik podivuhodných zázraků – deset ran egyptských nebo rozestoupení Rudého moře. Jde opravdu jen o legendy, vymyšlené příběhy? Anebo se dají tyto zázraky vysvětlit vědecky?

Vše začalo v průběhu 16. stol. před Kristem. Izraelité byli pokojný národ, který přebýval v údolí Nilu a uctíval jediného boha Jehovu. Náhle se však klidná situace Hebrejců prudce změnila. Nový faraon, znepokojený přílišným vzrůstem hebrejské populace, donutil tento mírumilovný národ opustit svá pole a zapojil je do stavby Pi-Ramses, nového hlavního města království. Dále faraon nařídil porodním bábám, aby bylo každé hebrejské dítě mužského pohlaví usmrceno.

Kdo seděl na egyptském trůnu?

Historikové se mimochodem nemohou shodnout, o kterého faraona šlo. Nejznámější a pravděpodobně nejrozšířenější přesvědčení je, že to byl Ramesse II. (19. dynastie, vládl v letech 1279–1213 př. n. l.). Je ale obtížné vysledovat Mojžíšův příběh v souvislostech známých dějin.

Odhaduje se, že odchod Izraelitů z Egypta (tzv. Exodus) mohl proběhnout v rozmezí let 1648 př. n. l. až 1208 př. n. l. Když přišel Mojžíš na svět, čekala jej tedy, jako každého hebrejského chlapce, smrt.  Aby jí unikl, vložila matka Mojžíše do koše a ten ukryla v rákosí na břehu Nilu. Tam ho objevila faraonova dcera a ujala se ho. Jako kojná pro něj byla shodou náhod vybrána jeho skutečná matka, aniž by o tom věděla. Když Mojžíš dospěl, hájil v jednom sporu hebrejského otroka a přitom zabil faraonova služebníka. Musel tedy z Egypta utéct.

Bůh má své požadavky

Usadil se v Midjanu na severozápadě Saúdské Arábie na východním pobřeží Akabského zálivu. Oženil se Siporou, dcerou midjánského kněze Jetra. Právě tehdy se mu v hořícím keři zjevil Bůh Jehova, aby jej poslal zpět do Egypta, kde měl vysvobodit svůj lid z egyptského otroctví a přivést jej do zaslíbené země. Mojžíš se vrátil a přednesl faraonovi své požadavky. Dostalo se mu ale jen chladného odmítnutí. Faraon samozřejmě nechtěl přijít o takové množství otroků. Jehova se rozhněval a seslal na Egypt deset egyptských ran. I tyto egyptské rány se mimochodem dají vědecky vysvětlit. Během poslední z nich zemřel faraonův prvorozený syn. V důsledku této ztráty přistoupil zničený vládce na odchod Izraelitů z Egypta. Nicméně se brzy vzpamatoval, zalitoval své slabosti a vydal se v čele armády pronásledovat lid vedený Mojžíšem.

Jak proběhl zázrak

Faraonovo vojsko dostihlo Hebrejce u břehů Rudého moře. „I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře, a Hospodin rozdělil moře větrem východním, který prudce vál přes celou noc. Tedy šli synové izraelští prostředkem moře po souši, a vody jim byly jako zeď, po pravé i po levé straně. A honíce je Egyptští, vešli za nimi doprostřed moře, všecka jízda faraonova, vozové i jízdní jeho,“ píše se ve Starém zákoně. V tu chvíli se ale moře zavřelo a egyptské vojsko navždy pohltilo. Dlouhou dobu se tento příběh jevil jako nereálná smyšlenka, jako pouhá legenda. Pozdější nálezy v Akabském zálivu ale dokázaly jeho autenticitu. Jak se tedy tento zázrak, kdy se moře rozestoupilo, aby vyvolený národ přešel suchou nohou, mohl odehrát?

Nálezy na mořském dně

Amatérští badatelé i odborníci pátrali desítky let po důkazech Mojžíšovy dramatické cesty, aby prokázali pravdivost biblických příběhů. Pečlivé studium vodítek v Exodu dovedlo v roce 1978 amerického archeologa a dobrodruha Ronalda Eldona Wyatta (1933–1999) do Nuweiby na západním břehu Akabského zálivu. Wyatt prozkoumal úsek o rozloze asi 2,5 km² v hloubkách od 18 do 60 metrů. Na mořském dně nalezl vzácné artefakty, které dokazují, že se tudy egyptská armáda skutečně pokoušela projít. Na obou stranách Rudého moře nacházel lidské a koňské kostry, vozové korby či kola dvoukolových vozů, vše roztroušené a obrostlé korálem.

Jak dokázali přejít suchou nohou?

Kostry už byly zkamenělé, a proto nebylo možné provést datování pomocí uhlíkové metody. Kola vozů ale dokonale odpovídala konstrukcím staroegyptských dopravních prostředků, jak je známe z dobových kreseb i dalších archeologických nálezů. Podle Ronalda Eldona Wyatta není nejmenší pochyb o tom, že právě zde, mezi Nuweibskou pláží a břehy dnešní Saudské Arábie, se před stovkami let skutečně odehrál zázrak Mojžíšova lidu a zároveň tragédie faraonské armády. Jak ale k tak těžko představitelné události, jako je rozestoupení moře, mohlo dojít?

Sopka, nebo odliv?

Hloubka moře je zde nejnižší právě v místech, kde se našly egyptské vozy a kostry. Možná tedy za touto biblickou záhadou stojí pouze mimořádně silný odliv. Americká geoložka Barbara Sivertsenová z Chicagské univerzity má ale jiný názor. Tvrdí, že suchý most způsobil výbuch sopky v Egejském moři, k němuž mělo dojít někdy kolem roku 1450 př. n. l. Výbuch podle geoložky vyvolal řadu velkých vln tsunami, díky nimž se vody rozestoupily a později zase zavřely. „Moje hypotéza tyto události rozhodně vysvětluje lépe než jiné,“ obhajuje své myšlenky Barbara Sivertsenová. S tím ale mnozí vědci nesouhlasí. K tsunami totiž dochází náhle, a hladina moře by se vrátila do původního stavu dříve, než by Izraelité stihli přejít.

Má ruská teorie trhliny?

Ruští oceánografové Alexej Androsov a Naum Voltsinger provedli v roce 2002 podrobné výpočty a učinili předpoklad, že pokud by místo přechodu bylo v Akabském zálivu, který odděluje poloostrov Sinaj od Arábie, pak by v oblasti podmořského útesu nedaleko Nuweiby při rychlosti větru 33 m/s (119 km/h) při nízkém odlivu mohla hladina vody klesnout na 20–25 cm za 9 hodin. V tom okamžiku by podle jejich názoru vznikla 2–3 kilometry široká útesová písečná pláž na dobu čtyř hodin. Američtí výzkumníci z Národního střediska pro atmosférický výzkum v americkém státě Colorado přišli v roce 2010 s poněkud odlišnou hypotézou. Také oni provedli počítačovou simulaci neobvyklého jevu. Došli ke stejnému zjištění, že působením prudkého větru mohl ve vodě vzniknout jakýsi pozemní most, který by uprchlíkům umožnil přejít do bezpečí. Lišili se ovšem v umístění onoho přechodu.

Co odhalil nález „Rákosového moře“?

K „zázračné“ události podle nich nedošlo na březích Rudého moře, ale v severovýchodní oblasti Nilské delty, která disponuje odpovídajícími povětrnostními podmínkami. „Naše simulace poměrně přesně odpovídají biblickému příběhu,“ vysvětluje Carl Drews, který se na výzkumu Národního střediska pro atmosférický výzkum podílel. Nejspíš však nešlo o Rudé moře, ale o mělkou lagunu poblíž delty Nilu, vysvětluje americký tým, který studoval staré mapy a hledal „Rákosové moře“, o kterém se Bible několikrát zmiňuje.

Vítr rozdělil lagunu

Archeologické nálezy, informace ze satelitních snímků i prastaré mapy pak vědcům pomohly odhadnout směr proudění vody a hloubku jezera v době před třemi tisíci let. Šlo o pobřežní lagunu zvanou Tanis, do níž se vlévalo jedno z vedlejších ramen Nilu. To bylo ono bájné Rákosové moře. Počítačový model ukázal, že dvanáct hodin trvající východní vítr o síle 101 km/h mohl 1,8 metru hlubokou lagunu „rozdělit“. Vznikl by tak přes 3 kilometry dlouhý a bezmála 5 kilometrů široký most. Tento koridor by byl dost velký na to, aby jím mohli Mojžíš a jeho lid projít.

Vodní zeď na obou stranách

Po obou stranách tohoto koridoru se pak vytvořily jakési vodní zdi. Jakmile vítr opadl, tato vodní masa vytvořila mohutnou vlnu, která mohla zaplavit a zničit egyptské vojsko. „Rozdělení vod můžeme pochopit pomocí dynamiky kapalin. Vítr pohybuje vodní masou zcela ve shodě s fyzikálními zákony. Mohlo tak dojít k vytvoření bezpečného průchodu, který měl na obou stranách vodní zeď. Při ustání větru se pak tato vodní masa náhle zřítila do suché prohlubně,“ popisuje Carl Drews. Americké počítačové simulace potvrdily to, co bylo známo už dávno. Například v lednu 1882 britský generálmajor sir Alexander Bruce Tulloch, který pozoroval práci na Suezském kanálu, napsal následující zprávu: „Východní vítr rychle rostl a nakonec se stal tak silným, že jsem musel zastavit práce. Druhé ráno vítr z velké části ustoupil. Šel jsem k břehu kanálu a s úžasem jsem viděl, že jezero zmizelo na obzoru a Arabové se potulovali v blátě, kde se včera plavily velké lodě.“ Alexander Bruce Tulloch tak byl svědkem události podobné té, která se stala v biblických dobách.